Hned mě napadlo, že to je ideální možnost využití technologie oEmbed, kterou používá redakční systém WordPress. Jenže ouha, nenašel jsem nic, co by se mi líbilo. Nezbylo tedy než napsat své vlastní řešení.

Výsledkem je tedy plugin, který umožní extrémně jednoduše vkládat do příspěvků ve WordPressu audio soubory tak, že si je čtenáři mohou přímo z webu pustit a poslechnout. Jednoduché znamená, že do článku vložíte webovou adresu na audio soubor jako samostatný odstavec a o záměnu na audio přehrávač se již automaticky postará WordPress. Tento princip samozřejmě není moje zásluha, to je obecná vlastnost technologie oEmbed, kterou jsem použil, já to jen rozšířil o podporu audia.

Zadejte adresu ukazující na MP3 soubor jako samostatný odstavec

Možná Vás napadlo, že když jsem výše zmínil použití HTML5 pro audio přehrávač, jak na tom asi budou uživatelé se staršími přehrávači. Pochopitelně mě taková otázka také napadla a nehodil jsem je přes palubu. Plugin poskytuje také záložní řešení ve formě MP3 přehrávače napsaného ve Flashi (ten pochází od Googlu). Tento záložní přehrávač je použit nejen v případě, že webový prohlížeč je starší a nepodporuje HTML5, ale i v případech, kdy moderní prohlížeč z nějakého důvodu nepodporuje formát MP3 (to se týká Firefoxu a Opery). Bohužel záložní přehrávač umí pouze formát MP3 a tak nefunguje na formáty OGG nebo WAV.

A v prohlížeči se namísto adresy zobrazí audio přehrávač

Pokud by se Vám tedy také hodilo jednoduché vkládání audio přehrávače do vašich stránek postavených na WordPressu, zkuste můj plugin. Uvidíte, budete spokojeni.

1. Využití pohybového ovládání v hrách

Na první pohled člověka nejvíce uchvátí Kinect. Sleduje Vaše tělo, nepotřebujete žádný ovladač. Chvilkami máte pocit, jako byste se ocitli ve filmu Minority Report nebo v jiném sci-fi kousku. Brzy ale přijde vystřízlivění. Systém samozřejmě není schopen provádět analýzu Vašeho těla v reálném čase, tj. bez zpoždění. Nejvíce je to vidět na skákání — Vy jako hráč vyskočíte, dopadnete zpátky na zem a teprve potom se od země odrazí postavička na obrazovce, a provede svůj výskok. I ve všech ostatních snímáních pohybů tento časový posun mezi tím, jak provedete pohyb Vy a jak ho provede postava ve hře, je jasně znatelný a podstatně delší než u konkurenčních technologií (obou).

Tato prodleva, anglicky pojmenovaná lag, v této poměrně velké míře má bohužel jeden výsledek, který již dnes můžeme vidět. A tím jsou hry. Kinect je jediné ze tří pohybových zařízení, pro které jsou v nabídce pouze tzv. „casual“ a „party“ hry. Tedy kousky pro chvilkové pobavení, případně nějaké to radostné křepčení s přáteli. Ale žádné jiné využití v hrách zatím Kinect nemá a to je dosti málo.

PlayStation Move je na tom o poznání lépe. což je částečně dáno tím, že je to technologie velice podobná té, kterou používá Wii Motion Plus. Zpoždění mezi pohybem ovladače a odpovídajícím pohybem postavy na obrazovce je minimální a tak je Move podporován i v jiných typech her, než jenom hříčky pro občasné lehké pobavení. Podpora pohybového ovladače byla zpětně doplněna do her Heavy Rain nebo Resident Evil 5, zkraje příštího roku vyjdou další „hardcore“ hry, které budou ovladač podporovat, např. Little Big Planet 2 nebo Killzone 3. Na druhou stranu stále platí, že ke spočítání všech solidních her, které PlayStation Move podporují, si vystačíte s prsty na Vašich rukou nejspíše ještě do konce příštího roku.

Situace na Wii je samozřejmě v tomto směru diametrálně odlišná a je to dáno dvěma faktory. Prvním je pochopitelně skutečnost, že Wii je na trhu již 4 roky, druhým pak to, že pohybové ovládání je u každého Wii automaticky, netřeba nic dokupovat (a vývojář hry s tím může počítat). Pomiňme spoustu odpadu, který na Wii samozřejmě existuje, ale i tak zde máme desítky, možná stovku parádních her z nichž většina pohybové ovládání používá. Stačí si vzít oblíbené seznamy typu „nejlepších 25 her pro Wii“ od IGN nebo jiných uznávaných serverů (např. GameSpot) a vybírat.

A kromě toho, jak velké množství dobrých her pohybové ovládání podporuje, tak si také můžeme všimnout, jak rozličným způsobem je pohybové ovládání používáno. Ano, každý zná sportovní hry, ale to je pouhý začátek. Zajímavé je používání ovladače v dnes tak oblíbených FPS střílečkách, kdy ovladačem míříte na obrazovku. Možná to není tak rychlé a přesné jako hraní FPS s myší na PC, ale řekl bych, že je to nejbližší realitě, skutečnému míření se skutečnou zbraní (však se také prodává Wii Zapper, kterým tento pocit přiblížíte ještě více). Ale to samozřejmě není vše. V mnoha dalších hrách je pohybové ovládání využito množstvím dalších způsobů.

V Super Mario Galaxy v některých úrovních budete jemným nakláněním ovladače balancovat na průhledné kouli, v jiných naklápěním do stran řídit rejnoka, v dalších foukat z různých směrů do bubliny. Ve dvojce se dále setkáte s ovládáním kluzáku, kdy kromě naklápění do stran pro řízení směru současně naklápěním dozadu brzdíte, resp, dopředu zrychlujete. V pikminech budete používat ovladač jako ukazatel, velmi podobně myši. V New Super Mario Bros. Wii budete naklápěním ovladače příslušně naklápět plošinky, ve Wario Land: Shake Dimension obdobně naklápět kanóny a také balancovat v jednokolce. Ve hře The Legend of Zelda: Twilight Princess budete ovladač používat jako prut na ryby a budete s ním rybařit. Red Steel 2 zase používá ovladač jako japonský meč. V Epic Mickey se ovladač promění ve štětec a vy jím malujete. A takto bych mohl pokračovat ještě dlouho.

Obzvlášť kontrastně teď vyznívá srovnání s Kinectem, který vlastně umí pouze přenést Vaši postavu (navíc se znatelným zpožděním) do hry a nic jiného nenabízí. A zatím nebylo ani nic jiného oznámeno. PlayStation Move z principu nabídne podobné možnosti využití pohybového ovládání jako Wii… až na to, že nabídka je zatím malá. Oproti tomu Wii nabízí velmi různorodá použití pohybového ovládání a to s velkým zástupem her, které si již dnes můžete koupit.

2. Cena „řešení“

Myslím, že jediné možné srovnávání ceny je takové, že se vezme cena celého „řešení“. Tzn. nemůžeme uvažovat o ceně samotného Kinectu, nebo samotného Move. Protože tím zákazníkem, který má skutečně možnost volby, je zpravidla ten, který ještě žádnou konzolu nemá. Takže můžeme uvažovat jedině o nákupu pohybového ovládání i se samotnou konzolí. Pojďme se podívat, za kolik v Česku řešení pořídíte. Pro přímé srovnání pak na závěr vezmeme konzolu ve stavu, kdy mohou hrát dva hráči s pomocí pohybového ovládání.

Základní cena Wii je dnes 5 000,- Kč. aktualizace: na konci roku 2011 je 3 500,- Kč. Za tolik například koupíte Wii v Datartu. Občas ho možná naleznete o pár korun levněji, ale já budu počítat s touto cenou. Za jednoho Masaryka tyto peníze dostanete konzolu samotnou, jeden ovladač Wiimote, jeden ovladač Nunchuck, dvě poctivé hry (podle balení, např. Wii Sports a New Super Mario Bros. Wii) a jednu hru z tzv. Virtual Console — stařičkého Donkey Konga (ale na rovinu, toho asi moc hrát nebudete, to je hodně retro, i když možná…). Toto je základní cena, kterou můžeme u Wii uvažovat. Pokud si budete chtít dokoupit druhý ovladač, abyste mohli hrát najednou ve dvou, pak ten Vás přijde na dalších 1 200 Kč. V tom případě by celková cena činila 6 300 4 700.

Základní verze Xboxu 360 s Kinectem Vás vyjde na 7 900 Kč (aktualizace: cena je na konci roku 2011 nadále stejná). Jedná se sice o nejslabší verzi Xboxu („disk“ má kapacitu jen 4 GB), pro naše srovnání je to ale v pořádku, protože Wii obsahuje jen 0,5 GB úložného místa (na druhou stranu Wii podporuje běžné levné SD karty). Někteří lidé samozřejmě zdůrazní to, že u Kinectu na rozdíl od konkurenčních řešení nemusíte dokupovat pro další hráče žádné další ovladače, Kinect Vám stačí jeden jediný i při hraní ve více lidech. To je sice na jednu stranu pravda, ale každá skutečnost má dvě strany mince. Kinect totiž dokáže vyhodnocovat pohyby pouze dvou lidí najednou, takže více jak dva lidé souběžně hrát nemohou. Takže ten argument, by se dal trochu převrátit: „Sice nemusíte dokupovat pro druhého hráče další Kinect, ale pro třetího bohužel ani nemůžete.“

Nejlevnější pořízení PlayStation 3 s ovladačem Move pak vyjde na 8 500 Kč aktualizace: koncem roku 2011 na 7 200 Kč. Je zde nepopiratelná výhoda, že v ceně dostanete nejlépe vybavenou variantu konzoly (harddisk má kapacitu 320 GB) a cena za komplet je nižší, než když byste si koupili zvlášť nejslabší konzolu (se 120 GB pevným diskem) a balení Move Starter Pack obsahující jeden ovladač a kamerku. Ale stále se jedná o bezkonkurenčně nejvyšší cenu aktualizace: nyní je již X360+Kinect nejdražší variantou; a z pohledu Wii se dokonce jedná jen o polovinu ovladače, protože tzv. „navigační ovladač“ (obdoba nunchucku na Wii) v balení chybí. Dokoupení druhého základního ovladače Move pak vyjde na tisíc korun, takže při úvaze o hraní ve dvou se cenou dostaneme na 9 500 korun 8 200 Kč.

Když už jsme u Kinectu nakousli téma omezení počtu hráčů, tak si řekněme, jak je to u zbývajících konzolí. Wii dle specifikací (viz Wikipedia) umožňuje připojení až 16 ovladačů najednou, ale po pravdě nevím o hře, která nabízí lokální multiplayer pro více jak 4 hráče současně. U PlayStation Move je situace o něco složitější. Ke konzoli mohou být připojeny maximálně 4 ovladače najednou, ale pokud hra využívá i navigační ovladač, pak ten se do tohoto počtu počítá samostatně. Takže pokud ve hře používáte pouze hlavní ovladač Move, pak hra může podporovat až 4 hráče souběžně, pokud ale každý hráč drží ovladače oba (hlavní a navigační), pak mohou najednou hrát pouze dva lidé.

Takže na závěr rekapitulace cifer. Zatímco Wii nás vyšlo na 6 300 Kč 4 700 Kč, u XBoxu s Kinectem jsme se pohybovali na částce 7 900 Kč a ekvivalentní balení PlayStation Move se velice přiblížil psychologické desetitisícové bariéře, protože cena dosáhla 9 500 Kč je nejdražší variantou s cenou 8 200 Kč.

Ano, je mi jasné, že někdo by zde rád začal operovat s tím, že vyšší cena u XBoxu a PlayStationu je oprávněná, jelikož jejich technologie je mnohem pokročilejší, grafika mnohem jemnější, přístroje mají pevné disky, kdežto Wii ne… To je všechno pravda, jenže kdyby všichni lidé kupovali jen to technicky nejdokonalejší, tak dnes všichni jezdí v Mercedesech. Skutečnost je ale taková, že obrovské množství lidí si kupuje ojeté Fabie v autobazarech (nic proti Fabiím). A podobně přemýšlí zákazník i v obchodě: jeden výrobek je sice technologicky vyspělejší, ale skutečně mi přinese o tolik více užitku, abych do něj o tolik peněz více investoval? A v neposlední řadě, vzhledem k finančnímu vývoji v posledních dvou letech lidé také myslí více na zadní vrátka, takže mnozí budou přemýšlet i tím stylem, že by raději neutráceli tolik, ale nechali si více na kontě, kdyby se náhodou třeba v příštím roce propouštělo, nebo že třeba ve státním sektoru příští rok klesnou platy o 10% apod. Takže ono to není tak jednoduché, že když je něco technologicky dokonalejšího, nebo to má možná i lepší poměr cena/výkon, ale je to dražší, že přesto to lidé budou kupovat.

3. Rozmanitost her

Už jsme hovořili o tom, jak vypadá nabídka her pro jednotlivá pohybová ovládání. Ale pojďme toto téma pojmout obecněji. Totiž když byste si teda koupili Xbox 360 nebo PlayStation 3, tak samozřejmě budete mít k dispozici i ty ostatní hry, které pohybové ovládání nevyužívají. Jak si budou konzoly stát proti sobě potom?

Použiju jedno velmi zajímavé srovnání. Dobrovolně se přiznám, že to není můj vlastní nápad, že jsem na něj narazil v červenci někde na (českém) webu, teď už bohužel netuším kde, abych na autora odkázal. Ale to srovnání je tak výstižné, že ho nemohu nepoužít.

V následujícím videu uvidíte nominace na cenu „nejlepší grafika“ z letošní výstavy E3…

Když se na to video podíváte, zjistíte, že všechny ty hry vypadají úplně stejně. Jo, možná jsou zasazeny do jiného prostředí (podzemní tunely vs. džungle), možná vypadají jinak nepřátelé (zombie vs. mimozemšťani), ale jinak je vizuální zpracování naprosto stejné. Ty hry jsou si natolik podobné, že když byste nezasvěcenému (fanoušci své herní značky samozřejmě poznají, ale vezměte někoho, kdo je nezná) tvrdili, že se jedná jen o jiné úrovně ze stejné hry, bez problémů Vám uvěří. Tak moc stejně ty hry vypadají. Až tak moc, že máte podezření, že vše udělal jeden vývojářský tým a teď několikrát kasíruje za svůj výtvor.

Jedna hra se ale vymyká. Je jiná. Je úplně jiná. Nemusím prozrazovat která, je to zjevné. Že se liší bezpečně pozná i malé dítě. Ta hra je tak jiná, že si ji zapamatujete. A překvapivě ta hra ani nemá grafiku v HD rozlišení. A překvapivě (i když vlastně ani ne) tato hra v kategorii o nejlepší grafiku vyhrála. Oprávněně vyhrála. Porazila všechny ty ostatní kousky, které se pyšní HD grafikou, miliony polygonů, HDR nasvícením a já nevím proč. Vyhrála díky tomu, že je originální. A hádejte na kterou platformu je? No jasně, je na Wiičko.

A podobný pocit nejspíš budete mít z her na konzolích obecně. Zatímco hry na Xboxu 360 a PlayStationu 3 se ženou za co nejrealističtější vizualizací, aby v důsledku všechny vypadaly velmi podobně, tak Wii takovou možnost nemá a tak musí hledat jiné cesty, jak oslovit zákazníka. A snaží se o to především originalitou.

Zatímco na Xboxu 360 a PlayStationu 3 převážnou většinu her tvoří FPS střílečky a o jiných žánrech se skoro nemluví (no dobrá, ještě závodní hry), tak nabídka her pro Wii je mnohem rozmanitější. Tím nechci říci, že na první dvě zmíněné konzole nejsou žádné plošinovky, logické hry apod., ale jejich nabídka je podstatně menší. Kdežto na Wii jsou FPS střílečky samozřejmě také, ale je jich podstatně méně a máme zde velké množství jiných žánrů v solidním množství — plošinovky, logické hry, adventury atd.

Jestli je Vaším oblíbeným typem hry FPS střílečka, pak není o čem mluvit. Wii si nekupujte, lepší střílečky najdete na Xboxu a PlayStationu. Pokud ovšem chcete rozmanitější nabídku her, nebo snad pokud FPS střílečky nejsou vůbec Vašim šálkem čaje a máte rádi jiné typy her, pak Vám Wii nabídne mnohem více než jeho konkurence od Microsoftu a Sony.

4. Cena her

Teď Vám položím jednoduchou hádanku: pokud se vyvíjí hra pro výkonově silnější platformu, bude využívat jemnější rozlišení, jemnější textury, více polygonů, promítne se to nějak do nákladů na vývoj? No jistě. Čím náročnější technologie, tím více peněz stojí vyvíjet pro tuto technologii hry. A ten rozdíl může být i několikanásobný. To se samozřejmě odráží v cenách her. Obecně jsou hry na Wii levnější než hry pro Xbox 360 nebo PlayStation 3. Takže pokud si koupíte Wii, tak také v budoucnu budete šetřit trochu peněz na hrách.

Je pravda, že v Česku je situace trochu specifická a je to dané místními distributory. Zatímco nové hry při uvedení do prodeje svou cenou odpovídají tomu, co je popsáno výše (tedy nová hra pro Wii je levnější než nová hra pro X360 nebo PS3), tak pro obě konkurenční platformy cena s postupem času docela klesá (rok staré hry bývají o dost levnější než nové), ale hry pro Wii si z neznámého důvodu svou cenu drží. Ale naštěstí tato situace platí jen u nás a v dnešní globalizované vesnici není problém podívat se k sousedovi přes plot.

Za plotem samozřejmě ceny klesají dolů, tak jak mají. Tak jak by měly i u nás, ale zde se jim nechce. A když se podíváte dobře, tak budete hodně překvapeni, protože si všimnete, že u souseda, který má několikrát větší plat než Vy, jsou i ty nové hry levnější než tady u nás v místním krámku. A ne o málo. Což nepochopíte. Ale můžete využít, protože sousedův obchod posílá hry i k nám. A dokonce i poštovné ze sousedovy vesnice do naší vyjde levněji než poštovné uvnitř našeho malého chlívku. Takže začnete nakupovat hry z Anglie.

Nicméně zpátky k tématu, cena her pro Wii je obecně nižší než cena her pro Xbox 360 a PlayStation 3. A to je další důvod pro to, uvažovat spíše o Wiičku.

5. Hry vhodné pro děti a vůbec pro celou rodinu

Už jsem tu hovořil o rozmanitosti her na jednotlivých konzolích. Tohle téma má však ještě jeden rozměr. Třeba jste také rodič, který má dítě na základní škole. A k dnešnímu věku prostě hraní her patří a víte, že když mu to budete striktně zakazovat, tak dosáhnete pouze toho, že bude chodit ke kamarádovi a hrávat tam. Takže je lepší to mít pod kontrolou, hraní doma dovolit, ale třeba kontrolovat to, jak dlouho a jaké hry dítě hraje.

Nevím jak Vy, ale moje představa o hraní dětí není ta, že by měli bloudit po bludištích a střílet (zombie, emzáky, lidi, já nevím koho). Tohle nechme dospělým. Dítě, často ještě i trochu naivní, potřebuje jasně rozlišený koncept dobra a zla, jednoduchá pravidla a tak dále. A nepotřebuje, aby se mu v noci zdály sny plné zabíjení.

Také z vlastní zkušenosti vím, jak velký rozdíl pro orientaci dítěte ve hře znamená třetí prostor. Obyčejný starý koncept dvojrozměrné hry (z boku nebo z vrchu) je každému hned jasný, není ho zapotřebí vysvětlovat. Hry s trojrozměrnou polygonální grafikou vyžadují podstatně více orientace a také podstatně více ovládacích prvků, což třeba právě u dětí může být problém.

Nabídka her přístupných pro děti je na Wii naprosto bezkonkurenční. Samozřejmě prim hraje samotné Nintendo, které již 30 let vyrábí hlavně hry přístupné všem, typicky s postavičkou Mária v hlavní roli, ale i další značky. Na Wii nebudete mít problém najít hru vhodnou pro Vaše děti.

To, že má hra dětskou grafiku, ještě nemusí znamenat, že je také snadná co se týče hraní. Naopak, Wii nabízí spoustu her, které mají roztomilý kukuč, ale ve skutečnosti se jedná o pořádně těžké kousky. Typickými zástupci jsou New Super Mario Bros. Wii nebo Donkey Kong Country Returns.

Skutečnost, že na Wii najdeme hry vhodné i pro děti, ještě neznamená, že pro tuto platformu nejsou i hry pro větší, nebo až pro dospělé. Naopak, nejdeme zde i kousky pro naprosto nejotrlejší, několik hororů ze série Resident Evil nebo šílený masakr s názvem MadWorld.

Ostatní konzole nabízejí převážně dospělý obsah. Střílení v různých válkách, ve vesmíru, v podzemí. Naopak her zaměřených na mladší publikum je na těchto platformách poskrovnu. Možná proto na některé lidi tyto stroje působí dospěleji samy o sobě a protože oni nechtějí vypadat dětinsky, tak preferují právě tyto hry pro velké. Nevím jak Vy, ale já už mám pubertu dávno za sebou, netoužím vypadat starší než jsem a mnohem důležitější, než jestli hra vypadá dospěle, pro mě je, jestli mě baví. A mnohé dětsky vypadající plošinovky mě baví několikanásobně více než odstřelování nepřátel.

Celkově tedy, pokud si na Vaší konzoli mají hrát i děti školou povinné, pak Wii Vám v tomto směru nabídne mnohem více než Xbox 360 nebo PlayStation 3.

6. Tři nejlepší hry všech dob si zahrajete jedině na Wii

Tenhle bod je možná trošku demagogický, nebo spíše nadsázka, ale stejně, pojďme na to. Člověk se občas ptá, které hry jsou ty nejlepší. Ty úplně nejlepší ze všech? Ale jak říci, která hra je lepší než jiná, když každému se líbí něco jiného. Tohle je hodně ožehavé téma, ale jedno poměření existuje.

Server GameRankings.com sbírá recenze z různých herních webů po celém světě. A počítá průměr. Tím by mělo být dosaženo toho, že budou vyeliminovány excesy (do obou směrů) a budeme moci zjistit, jak si celosvětově hra vede v hodnoceních. Seriozní pokus o to objektivně říci, jak je hra dobrá.

Ne, na tomto serveru nemohou fanoušci nějaké hry naklikat svému oblíbenému kousku vysoká čísla. Server akceptuje pouze recenze od zavedených médií. Dokonce ani recenze zveřejněné na různých blozích a jiných fanouškovských stránkách se sem nedostanou. Musí se skutečně jednat o poctivý zdroj (server nebo i tištěný časopis) vydávající recenze na hry.

To, že se hra umístila vysoko na serveru GameRankings ještě neříká, že se tato hra bude líbit Vám. Můžete mít úplně jiný vkus. Ale umístění vysoko v tomto žebříčku říká, že se hra líbila většině recenzentů po celém světě. Takže se s velkou pravděpodobností bude líbit i Vám.

Tak se pojďme na ten žebříček podívat. Tady je odkaz.

Druhé a třetí místo patří posledním dílům trojrozměrné Máriovy plošinovky s podtitulem Galaxy. Obě hry jsou pro Wii. Sám mám obě tyto hry projeté, na mém webu naleznete moje recenze těchto her; jak si všimnete, i mně se tyto hry strašně líbily. Mám-li nějak krátce shrnout, proč jsou tak dobré: jedná se o špičkové zvládnutí 3D plošinovky, hra má slušnou obtížnost (není ani příliš lehká ani frustrujícně těžká), hra má poctivou délku singleplayerové kampaně (každý z dílů zabere okolo 30 hodin hraní na základních 120 úrovní) a hlavně hra srší nápady, každá úroveň je něčím nová, nikdy nemáte pocit stereotypu.

No a na prvním místě žebříčku se skví klasika, dobrodružství s názvem The Legend of Zelda: Ocarina of Time. Přiznejme si, že se jedná o starou hru. Ale díky službě Virtual Console si ji můžete pro Wii koupit za pouhých 10 amerických dolarů (1000 bodů v obchodě Wii Shop Channel). Více o této hře zatím nebudu psát, protože se dobrovolně přiznám, že jsem ji sám ještě nehrál. Chystám se na ni v její reedici pro novou přenosnou konzoli Nintendo 3DS v příštím roce.

Nikde není zaručeno, že Vás tyto tři hry budou bavit. Ale většinu lidí baví. Tyto hry obsadily první tři příčky v průměrných hodnoceních her po celém světě. A všechny tři si na Wii můžete zahrát. Na ostatních konzolích si nezahrajete ani jednu z nich.

Důvody, proč Wii nekupovat.

Dobrá buďme i trochu objektivní, samozřejmě existují i nějaké důvody, proč Wii nekupovat a dát přednost jiným platformám. Pojďme si je říci. Pak už bude jen na Vás, které důvody převáží.

Grafický výkon konzoly, HD rozlišení. Ano, je to tak — Wii má ve srovnání s X360 a PS3 slabý grafický výkon. Wii nezvládá HD rozlišení. Ale zeptám se Vás na jednu věc. Udělá HD rozlišení z mizerné hry dobrou? Je HD rozlišení tím, co Vás na hraní baví? A nebo, pokud je hra dobrá sama o sobě, pak je samozřejmě HD rozlišení příjemným bonusem, ale zůstává hra zábavnou i pokud vysoké rozlišení nemá? Každý si odpoví dle sebe.

Online podpora. Toto je vážná a seriózní výtka. Online podpora u Wii je mizerná. Hry, které umožňují hrát proti sobě po internetu, jsou na Wii spíše výjimkou. Ne, že by nebyly, a jsou i dobré kousky. Ale je jich řádově méně než na ostatních konzolách. Na druhou stranu na Xboxu se za online hraní platí přibližně patnáct stovek ročně, takže bacha na peněženku. Nicméně ještě jednou — množství her podporující hraní přes internet je pro Wii podstatně méně, než pro jiné platformy. Pokud ale chcete hrát po internetu, i na Wii můžete (a zadarmo) — Mario Kart Wii, Monster Hunter 3, GoldenEye 007, The Conduit, Call of Duty: Black Ops, Super Smash Bros. Brawl, tyto a další hry pro Wii online hraní podporují. Jen nabídka není tak velká jako na zbylých dvou konzolích.

Nabídka her. Kvalitní hry na Wii jsou a je jich dost. Ale je pravda, že až na světlé výjimky (jako např. Call of Duty: Black Ops) většina hitů známých z ostatních platforem pro Wii nevyjde. Pokud si koupíte Wii, budete se muset smířit s tím, že budete mít sice kvalitní hry, ale většina z nich budou tzv. exkluzivity, tzn. kousky, které jsou dostupné jen pro Wii. A pokud budete mluvit s někým, kdo Wii nemá, pak nejspíš vůbec nebude tušit, o jakých to hrách mluvíte. A ty hry, které bude chválit on, pro Wii nejsou.

Závěr

Takže tak. Nyní už je to na Vás. Máte zde důvody proč zvolit Wii a také důvody, proč může být lepší Xbox 360 nebo PlayStation 3. Sami se rozhodněte, které důvody jsou pro Vás více důležité.

P.S.: A pokud jste se nakonec rozhodli právě pro Wiičko, nabízím Vám zajímavou možnost. Pokud se mi ozvete a zadáme společně do svých Wii kódy ohledně připojení k internetu, pak Vy i já dostaneme 500 bodů do eShopu na Wii, v kterém lze nakupovat různé menší nebo starší hry. Tedy benefit pro Vás i pro mne. Akorát tuto operaci je nutno provést do 30 dnů od připojení nového Wii do internetu, takže nečekejte a kontaktujte mě e-mailem.

Za dva roky po pořízení Nintenda jsem už za sebou měl několik dílů Super Maria a dva zářezy na pažbě s nápisem Zelda, ale Metroid jsem mezi ulovenými kousky ještě neměl. Rozhodl jsem se to napravit nejnovějším dílem, který vyšel začátkem září a jmenuje se Metroid: Other M. Hru jsem nyní čerstvě dohrál a tak se pojďme podívat na moje dojmy z ní. A tentokrát nejsem bezvýhradně nadšen, rozhodně hra má své slabší stránky.

Epický příběh a jeho slabá místa

Dopředu avizuji, že zvláště v této kapitole budu výrazně spoilovat. Nemohu totiž o něčem říci, že je to špatně, aniž bych to nepopsal. Proto, pokud chci kritizovat, a nejvíce mé kritiky se týká příběhu, dokonce ke konkrétním okamžikům v příběhu, musím z něj některé věci prozradit. Recenzí, které nespoilují, je na internetu dost, jak anglických, tak českých. Pokud se teprve chystáte hru si zahrát a nechcete znát příběh dopředu, pak následující odstavce této kapitoly přeskočte.

Metroid: Other M obsahuje epický příběh jako zcela zásadní součást hry. Filmečky, které postupně odhalují další části příběhu, zabírají v součtu přes dvě hodiny. Tato hra byla mým prvním Metroidem, proto nemohu srovnávat s předchozími kousky na základě osobní zkušenosti, ale již samotní tvůrci hry ještě před jejím vydáním avizovali, že zatím hráči vlastně mnoho nevěděli o hlavní hrdince série Samus Aran a příběh v této hře bude obsáhlejší, než ve všech dosavad vydaných Metroidech dohromady.

Samotná kostra příběhu pak není vůbec špatná. Příběh navazuje na události ze hry Super Metroid (vydané v roce 1994 pro konzolu SNES) a současně dává vysvětlení některým prvkům, které se odehrají v časově pozdější hře Metroid Fusion (vydané v roce 2002 pro GameBoy Advance). Samus Aran v Super Metroid vyhubila všechny Metroidy na jejich domovské planetě Zebes, tedy vlastně v celém vesmíru. Po nějaké době zachytí nouzový signál z vesmírné lodi, který jí připomene jistou vazbu na Metroidy a proto se na tuto loď vydá. Zde se potká se svými bývalými kumpány z federální policie, kteří právě také přistáli a chystají se loď prozkoumat. Tým se však musí rozdělit a tak Samus tradičně postupuje osamocena, i když podle příkazů velitele federální policie.

A zde narážíme na první slabou stránku. Ve většině her začíná hrdina takzvaně „nahý“ a postupně nachází lepší zbraně a lepší vybavení. Zde však máme hrdinku již na začátku perfektně vybavenou a bylo nutné vymyslet, proč se i tentokrát budou odemykat jednotlivé možnosti postupně. Zvolené vysvětlení je takové, že Samus tentokrát poslouchá rozkazy svého bývalého velitele z federální policie Adama Malkovitche a ten z bezpečnostních důvodů nepovolil všechny zbraně, aby nebyla způsobena nějaká nehoda (silnějšími zbraněmi). Budiž, to by šlo ještě akceptovat. Co je ovšem nepochopitelné, že Samus toto omezení akceptuje nejen pro zbraně, ale i pro své obranné mechanismy.

Obzvláště nesmyslně toto působí v tzv. Hell Run (pekelném běhu), kdy Samus prochází velmi horkým (lávovým) prostředím a kvůli vysoké teplotě jí postupně ubývá zdraví. Samus totiž nemá aktivovaný Varia Feature a to až do té doby, než to později ve hře Adam jakožto velitel nepovolí. Proč to nepovolil už dříve? Proč do té doby hlavní hrdinka slepě následuje rozkazu velitele a dobrovolně nechává vyprchávat své zdraví? Ve skutečnosti má voják v poli vždy určitou míru sebe-autority a může o takové záležitosti rozhodnout sám a zde špičková vesmírná lovkyně odměn nemá vlastní mozek? A pochopitelně, stále by šlo do hry Hell Run zakomponovat (např. v příslušné jeskyni by se mohlo vyskytovat zařízení, které by rušilo Varia Feature a Samus by musela absolvovat pekelný běh k tomuto zařízení a zlikvidovat ho).

Tato kritika slepé poslušnosti se samozřejmě netýká pouze Varia Feature, ale také ostatních jejích schopností, které nejsou přímo zbraněmi, např. Gravity Feature, Grapple Beam nebo Space Jump. Ale nejen těch, i u zbraní dochází k takovým okamžikům, kdy si hráč říká, že to autoři mohli vymyslet lépe. Když Samus zavřou do skleněné krychle a přes sklo ji ostřelují paprsky, ona slepě čeká, až ji Adam povolí použít Wave Beam, než aby rozhodla sama. Vlastně jediný okamžik, v kterém Samus rozhodne o své vlastní vůli, je ten, kdy jí Adam příkaz dát nemůže, jelikož s ním ztratila komunikaci.

Dalším hodně zvláštním místem v příběhu je setkání s osudovým nepřítelem, Ridleym. V ten okamžik na chvíli na místě Samus uvidíme malou rozbrečenou holčičku a přitom vůbec netušíme proč. Tak si to pojďme nejprve říci. Už trochu více se dozvíme v této televizní reklamě na hru Metroid: Other M (bohužel hra samotná tyto alespoň naznačující záběry neobsahuje).

V Japonsku vyšel Manga komiks Metroid: Volume 1, který se vrací do dětství Samus Aran a v něm se dozvíme, že Ridley na ni poprvé zaútočil, když byla malé dítě, Samus tento útok přežila, ale zahynuli při něm oba její rodiče. Tento střípek historie ale není zmíněn v žádné hře (ani v Other M, ani v žádné jiné) a pokud důkladně nehledáte na internetu, tak se jej vůbec nedozvíte. A tak pokud jste ani neviděli výše uvedenou reklamu (což je poměrně nepravděpodobné), tak koukáte, jak proti Ridleymu najednou stojí ubrečené mimino a vůbec nechápete souvislost.

I když budeme akceptovat skutečnost, že Ridley způsobil Samus traumatizující zážitek v jejím dětství, je nyní těžko uvěřitelné, že by se z něj psychicky položila, když ho v minulosti (dle časové souslednosti jednotlivých her) mnohokrát zabila. A on se vždycky vrátil. Vždyť všechny indicie vedou k tomu, že na lodi se podařilo vybudovat obdobu domova vesmírných pirátů, včetně Zebesianů a jiných druhů těchto nepřátel, tak logicky musí existovat určitá pravděpodobnost, že se zde objeví i jeden z jejich nejlepších bojovníků, Ridley.

Ale budiž, to ještě není to nejhorší a dalo by se to akceptovat. Posuňme se k tomu úplně nejšílenějšímu zkratu v celému příběhu. Zjednodušeně bych ho nazval, že Adam postřelí Samus a ona je tak hloupá, že mu za to ještě poděkuje. V ten okamžik se člověk začíná ptát, jestli skutečně ovládá galaktickou hrdinku. Pokud zvážíme vše, co se odehrálo do toho okamžiku, pak Adam nemá jediný důvod Samus postřelit. Ona vždy poslechla jeho rozkazy, nejen nyní, ale i v minulosti, když byla součástí federální policie. Někdy s nimi nesouhlasila a protestovala, ale poslechla. Vždy poslechla. Poslechla dokonce i tehdy, když to mělo sebezničující tendence. Neexistuje jediná indicie, že by tentokrát neposlechla. A v okamžiku, kdy Samus namíří svůj kanón na malého Metroida, zjevně aby ho zlikvidovala, Adam ji postřelí (a dá potenciální příležitost Metroidu, aby na ni zaútočil). S trapným vysvětlením, že Metroidi v sektoru 0 nemohou být zmraženi. Kvůli tomu ji postřelil?

Nejsem žádný feminista, ale dokážu si představit, že tímto silně šovinistickým momentem mohl Metroid ztratit spoustu fanynek z ženské poloviny hráček. Pokud by Adam pouze na Samus zavolal, přikázal jí, že do sektoru 0 půjde on a ona zůstane, aby zachránila osobu v místnosti MW, ona protestovala, ale stalo by se dle jeho příkazu, byl by za hrdinu. Dost možná za tak velkého hrdinu, že na konci Metroid Fusion při slovek „Any objections, lady?“ by bylo na místě uronit slzu. Ale takto? Ani náhodou. Samus celou hru slepě následuje rozkazy Adama Malkovitche, bez vlastního rozumu a on ji pro jistotu ještě sejme, člověk se neubrání otázce, jestli toto je skutečně ta pověstná vesmírná bojovnice, která již několikrát zachránila lidstvo před vyhubením.

Jak jsem již napsal na začátku, základní linka příběhu není vůbec špatná. Vedlejší příběh o zrádci ve vlastním týmu je v pořádku a velice se mi líbí, že není explicitně řečeno, kdo byl zrádcem, ale hráč si na to musí přijít sám (a pokud bude přemýšlet, všimne si jeho ne úplně standardního chování již dříve v příběhu). Filmové scény jsou působivě udělané. Nechybělo mnoho a celý příběh mohl být úžasným zážitkem, obzvláště pro hráče, kteří právě touto hrou vstupují do série Metroid. Hlavní šéf vývoje, pan Yoshio Sakamoto (který stál i za vývojem předchozích her série kromě trilogie Prime) se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že toto je jeho první příběh. A v jiném rozhovoru programátoři z Team Ninja (kteří hru programovali) zmínili, že si Sakamoto do práce nenechá mluvit. Škoda. Stačilo by, aby někdo zkušený Sakamotův scénář zrevidoval, a mohli jsme zde mít skvělý příběh. Dost možná takový, kvůli kterému bych se ke hře po čase znova vrátil, abych si ho znova prožil. Bohužel se tak nestalo, těch pár vad na kráse je zásadních a celý příběh kazí.

Ovládání

Dokud se věnujeme kritice nepovedených věcí, pojďme udržet linku, ať potom již můžeme jen chválit. Základní ovladání hry je takovým způsobem, že ovladač Wiimote si vezmete naležato, pomocí kříže s hrdinkou běháte v jednotlivých směrech a dvěma tlačítky pak ovládáte skoky a střelbu. Důvodem je prý to, abychom měli z hraní retro zážitek připomínající původní 2D Metroidy. Já teda měl úžasný retro zážitek z grafického zpracování hry (viz níže), ale pohyb hrdiny pomocí směrového kříže dnes nepůsobí jako retro, ale jako anachronismus. Přitom řešení by bylo tak snadné, pohyb pomocí analogové páčky na nunchuku (tak jako např. v Super Mario Galaxy) by vše vyřešil. A dokonce by mohl mít hráč na výběr, pokud by připojil nunchuk, ovládal by pohyb analogem, pokud ne, pak by ovládání bylo takové, jako jsme dostali. Škoda, na výběr není a my jsme nuceni běhat hranatě a ne přímo k cíli.

Jinak je ovládání velice zdařilé. Minimum tlačítek pro maximum akcí. Směrový kříž a pouze dvě tlačítka nevypadají nijak úžasně, ale kromě základního pohybu, výstřelu a výskoku zde máme nabíjenou střelu (charged shot), úhybné pohyby (sense move) a v boji smrtelný úder (leathal strike), to je velice zdařilé a působivé.

Hra se standardně odehrává v top-down perspektivě, tedy pohledu shora na prostředí spolu s hrdinkou i ostatními postavami, což v dnešní době skutečně pro starší hráče způsobuje výtečný retro pocit. Zajímavé je, že pokud ovladač namíříte na obrazovku, přepne se do FPS pohledu a můžete mířit a střílet podobně jako v jiných FPS střílečkách na Wiičku, včetně target locku. Moc dobrý nápad a vůbec mi nevadilo, že se při FPS pohledu nemohu pohybovat. Jen mě občas sejřilo, že jsem do FPS pohledu přepnut automaticky a musím hledat nějakou malou špatně viditelnou drobnost, a dokud ji nenajdu, nepohnu se dál. Ale nakonec jsem ji vždycky našel.

Grafické zpracování a atmosféra hry

Při hraní této hry si asi více než kdekoliv jinde postesknete, proč nemá Wiičko HD grafiku. Grafika je totiž výborná a obzvláště uvnitř vesmírné lodi byste s chutí zjemnili kostrbaté linky vyšším rozlišením. Ne, nebylo by zapotřebí více polygonů, ani více shaderů, ale stačilo by vypočítat stávající grafiku ve vyšším rozlišení. Vše vypadá naprosto skvěle, prostory lodi, nestvůry, paráda. In-game animace jsou úplně špičkové. Člověk se až ptá, jak Nintendo dokázalo z Wiička takový grafický výkon vymáčknout, nebo spíš proč to nedokážou ostatní.

Filmové scény nejsou provedené v herním enginu, ale jsou vypočítané dopředu v o něco lepší grafice. Jsou ale plynule propojeny s hlavní hrou a vůbec to neruší. Naopak, musím hru pochválit za naprosto vzorné technické dohrávání grafiky pro další lokace, optická mechanika ve Wiičku sice neustále pracuje, ale hra je naprosto plynulá a teprve až začnete intenzivně používat Shinespark, občas se objeví nápis „Now Loading“ a musíte pár vteřin počkat.

Díky grafickému zpracování a také skvělému hudebnímu podkladu má hra naprosto úžasnou sci-fi atmosféru. Pokud jste fanoušky hardcore sci-fi a speciálně filmového Vetřelce, pak byste tuto hru neměli minout.

Hratelnost a ceková herní doba

Pokud odhlédneme od výše popsané kritiky s příběhem a ovládáním, pak hratelnost tohoto kousku potvrzuje špičku, kterou firma Nintendo drží. Hra plyne příjemně dál, nesetkáte se s pocitem, že něco trvá příliš dlouho, zbytečně se opakuje nebo je obtížnost frustrující. Na různé příšery platí různé postupy a smrtonosný útok (leathal strike) je velice působivý, budete ho rádi používat. Hra je velice akční a prakticky pořád jdete z jednoho boje do druhého, výše kritizované hledací pasáže jsou velmi výjimečné (v celé hře je jich asi jen 5).

Zajímavostí na této hře je, že při top-down perspektivě Samus sama míří: když chcete střílet, pak se jen přibližně otočíte směrem k nepříteli, zmáčknete tlačítko a Samus po něm vystřelí. Teda vystřelí po nejbližším nepříteli v daném směru, ale to je většinou přesně tím, co potřebujete. Přitom to ale vůbec neznamená, že hra je jednoduchá a stačí jen mačkat tlačítko pro střelbu. Kdepak.

Hra je na poměry v Nintendu relativně krátká (nicméně v současné herní produkci se jedná o slušný standard). Typicky se hovoří o deseti hodinách herní doby, mě to trvalo o něco déle, ale já nejsem žádný špičkový gamesník a aspoň jsem měl za stejně peněz více zábavy . Po jejím dokončení na 100% (informace o procentech se Vám začne ukazovat po dokončení hlavní příběhové linky) se pro náročné hráče odemkne Hard Mode, který je zpracován trochu netradičně: nestvůry nejsou obtížnější na zabití, ani nezpůsobují větší zranění, ani jich není více, ale Samus nenajde na lodi žádná vylepšení, které jí normálně hraní ulehčovaly — budete muset hru zvládnout s 99 životy (ty ubývají velmi rychle), 10 raketami a bez jakékoliv akcelerace dobíjení.

Závěr

Polovina této recenze byla věnována kritice titulu. Znamená to, že Metroid: Other M je špatnou hrou? Kdepak, je to velice dobrý kousek. Tak dobrý, že pokud za pár roků vyjde pokračování, určitě si ho pořídím. Myslím, že na desetibodové stupnici se Metroid: Other M pohybuje někde okolo sedmičky. Ale je pravda, že na poměry původních her od firmy Nintendo se jedná o slabší dílo a navíc všechny ty zásadní problémy, které hra má, by šly docela snadno vyřešit (což o to více zamrzí).

Pokud máte rádi sci-fi, určitě si Metroid: Other M zahrajte. Jedná se o dobrou hru pro Wiičko se skvělou atmosférou, rozhodně o nadprůměr v hardcore kategorii. Nechybělo moc a mohla to být výborná hra, špička. Není. Doufejme, že se Nintendo poučí a následovník v sérii Metroid bude útočit opět na nejvyšší příčky, tak jako předchozí hry s tímto názvem.

Hry jsou vybírány tak, že všechny tituly vyšly v druhé polovině letošního roku, nebo dokonce ještě teprve vyjdou v následujících dnech, ale dostatečně dopředu tak, aby je Ježíšek ještě stihl zabalit a doručit pod stromečky. Takže se nejedná o žádné staré ležáky, ale samé nové kousky. Pokud byste tyto hry doma již měli, pak je u každé kategorie přidáno několik alternativ, ale tam se již může stát, že hra je malinko starší, nejspíše z první poloviny roku 2010.

Pro nejmenší: Sonic Colours

Po dlouhých patnácti letech se nám vrací jeden z herních symbolů, ježek Sonic. Teda ve skutečnosti, jak vědí všichni hráči, her se Sonicem vychází spoustu, ale v posledních letech jsou velmi slabé. Po několika skvělých starých plošinovkách pro své vlastní konzoly začala SEGA do své hlavní značky míchat naprosté nesmysly, jako např. různá vznášedla, prvky z RPG her, artušovskou legendu, transformaci v ježkodlaka a tak dále. No, co vám budu říkat, všechno to bylo špatně. Naštěstí pánové dostali po patnácti letech rozum a letos se na nás řítí dvě nové hry s ježkem Sonicem, které se vracejí k původním úspěšným kořenům značky.

Sonic Colours vychází exkluzivně pro Wii a DS a jedná se o jasnou volbu pro malé hráče. Dokonce i firma SEGA deklaruje, že hra je svou obtížností zaměřena na mladší publikum, nevidí na tom nic špatného (já také ne) a insiprovali se sérií Mario & Sonic, z níž jsem Vám doporučoval kousek minule. Máme zde herní prostředí s pestrými barvami, roztomilými postavičkami a tlustým hlavním záporákem. Nemusíte se bát, že z této hry budou mít Vaše děti v noci špatné sny. Jedná se o poctivou plošinovku, která se odehrává chvílemi ve 3D a chvílemi ve 2D prostředí, přičemž hra nese hlavní prvky značky Sonic: rychlost, rychlost a ještě jednou rychlost. Samozřejmě také sbírání kroužků a souboj s Dr. Robotnikem a jeho pomocníky, ale hlavně úžasný pocit rychlosti. Sonic Colours obsahuje i kooperativní multiplayer, takže táta se synem si mohou sednout a zahrát spolu. Hra vyjde v Evropě 12. listopadu a podle prvních recenzí se velice povedla, americký časopis Nintendo Power dal verzi pro Wii ve svém hodnocení 9 bodů z desíti.

(poznámka: v Evropě používá hra britský spelling Colours, v Americe americký Colors)

Sonic Colours na IGN.com (preview, videa)
Alternativy: LEGO Harry Potter: Roky 1-4, Super Monkey Ball: Step & Roll

Pro celou rodinu: Donkey Kong Country Returns

Donkey Kong Country je jednou z legendárních her pro stařičkou konzolu NES. To byla hra, kterou se proslavilo britské vývojářské studio Rare, které má na svědomí neméně slavnou verzi GoldenEye 007 pro Nintendo 64, i když starší čeští hráči budou možná tuto firmu znát spíše ještě pod jejím původním jménem Ultimate Play the Game a budou si pamatovat její tvorbu pro ZX Spectrum. Ale zpět k velké gorile. Donkey Kong Country byla plošinovkou, která zapůsobila úžasnou grafikou, kdy celá hra byla sice 2D, ale tvůrci si (dopředu) vyrenderovali animace postaviček v tehdejších 3D nástrojích a i s ostatní grafikou si dali velice záležet, takže vše vypadalo na tehdejší dobu neuvěřitelně. Však se podívejte. Popularita hry si vyžádala dvě pokračování. Po nich se Rare nechali koupit Microsoftem a Donkey Kong se vydal trochu nešťastným směrem, z opičákových následných her stojí za zmínku snad jedině Jungle Beat, které dělali Nintendo EAD Tokyo (tvůrci Super Mario Galaxy).

Letos je Donkey Kong Country zpátky, s podtitulem Returns. Nintendo její vývoj svěřilo americké firmě Retro Studios, které naprosto excelovalo u série Metroid Prime. Hra sice ještě nevyšla, ale zdá se, že Retro prostě umí a Donkey v jejich rukou obdržel náležitou péči. Donkey Kong Country Returns je opět poctivou plošinovkou, i když dnes samozřejmě není nutné renderovat grafiku dopředu, a tak se jedná o 2,5D plošinovku, tedy celé zpracování hry je sice vyrobeno ve 3D prostředí, ale principy hry zůstávají 2D. Ale hlavně je zpátky Donkey, Diddy, banány, vystřelovací sudy, důlní vozíky. Hra bude podporovat kooperativní multiplayer, jeden z hráčů bude ovládat Donkeyho, druhý Diddyho, jasná to volba pro celorodinnou zábavu. Hra vyjde v Evropě 3. prosince, tak akorát, aby skončila ve vánočním papíru pod stromečkem.

Donkey Kong Country Returns na IGN.com (preview, videa)
Alternativy: Super Mario Galaxy 2, Epic Mickey

Pro maminky: Tetris Party DeLuxe

Za poslední rok se nic nezměnilo a maminky, když už k nějakým hrám sáhnou, tak většinou upřednostňují takové kousky, v kterých se nestřílí, nezabíjí a nejlépe tam vůbec chybí jakékoliv násilí. Holt maminky jsou už takové, tak jim nenuťme to, co nechtějí. Samozřejmě mezi videohrami najdeme i takové, které splňují takové zadání a mezi nimi se skví jeden nesmrtelný skvost, a tím je Tetris. Nintendo si tuto původně ruskou hru dávno licencovalo a tak se pravidelně setkáváme s novými verzemi skládání dílků do sebe na všech platformách od této firmy, Wiičko nevyjímaje.

Tetris Party DeLuxe je jakýmsi vylepšením hry Tetris Party, která je již nejakou dobu k dostání na službě WiiWare. Říkáte si, jestli jde u Tetrisu vymyslet něco nového? Nebo to bude jen to samé v trochu líbivějším kabátku? Vždy jde vymyslet něco nového! Samozřejmě, že hra obsahuje tradiční skládání kostiček ve zrychlujícím se tempu, ale to není tím jediným, co na disku najdete. Ve skutečnosti je zde dvacet různých herních režimů, mezi nimiž najdeme např. horolezce šplhajícího postupně nahoru, a Vy mu musíte skládáním kostiček vytvořit cestu k vrcholu. A samozřejmě ho nesmíte rozplácnout! Nebo zde máme vlastně závodní hru, kdy Vaše kostička jede nekonečným různě tvarovaným tunelem a Vy se musíte posouváním a otáčením kostičky dostat co nejdál. Tetris Party DeLuxe podporuje multiplayer, a to nejen na jednom gauči (na jednom Wiičku), ale také přes internet proti soupeřům z celého světa. Ne, tohle není killer hra, na kterou se bude za pár let vzpomínat. Ale je to dost slušná porce náročné zábavy a v pokročilých úrovních je to dost obtížné. A je to nenásilná hra, která osloví doma třeba i maminku nebo babičku.

Tetris Party DeLuxe na IGN.com (recenze)
Alternativy: Endless Ocean 2: Blue World

Pro tatínky: Metroid: Other M

Na rozdíl od maminek, tatínci v sobě po celý den zadržují přirozenou agresivitu a někde si ji pak musí vybít. Mohou chodit boxovat, nebo se alespoň porvat v hospodě, a nebo (obzvlášť když se na to svou fyzickou výbavou necítí) si můžou adrenalin uvolnit u nějaké akční hry. Letos pro Wii vyšlo pár slušných kousků, ale do tohoto seznamu nešlo zvolit vhodnější kousek než Metroid: Other M. Nový díl z výjimečné série o lovkyni odměn Samus Aran. Dopředu budu avizovat, že Metroid: Other M není bez chyb. Recenze bude brzy.

Ale drtivá většina chyb se týká příběhu ve hře a naštěstí samotná hratelnost není dotčena. A ta je naprosto úžasná. Jedná se totiž o parádní směsku retra s moderní herní tvorbou, kdy většinu času ovládáte hlavní hrdinku při pohledu zvrchu dolů, případně z boku, běháte a střílíte po emzácích, odhalujete logické hříčky a hledáte skryté cesty dál. Samozřejmě celé prostředí je vymodelováno ve 3D a co je úžasné, pouhým namířením ovladače na obrazovku se můžete přepnout do poctivého pohledu z první osoby. Úžasnou atmosféru hry podtrhuje výborný hudební doprovod a pokud máte rádi sci-fi a speciálně Vetřelce, tento kousek byste si neměli nechat ujít! Škoda těch pár kiksů v příběhu, zde nebudu spoilovat, více se rozepíšu v samostatné recenzi.

Metroid: Other M na IGN.com (recenze, video-recenze, další videa)
Alternativy: Red Steel 2, Monster Hunter Tri, Sin and Punishment 2, GoldenEye 007

Pro párty: Rabbids Travel in Time

Když se sejde partička přátel, občas je kromě povídání a popíjení také chuť na nějakou aktivitu. Tou může být cokoliv, třeba pétanque na zahradě, stolní hra a nebo také nějaká videohra. Obzvláště díky pohybovému ovládání (nyní nejen pro Wii, ale i pro ostatní konzoly) se různé párty hry staly velmi populární, kromě výkonu člověka ve hře samostatné můžete pozorovat a komentovat také jeho pohybové kreace ve skutečnosti.

Raving Rabbids jsou nyní již tradiční značkou a po loňské adventuře se letos králíci vrací s typickou párty hrou sestávající z řady šílených miniher, ve kterých budete plnit úkoly, které by Vás ve skutečnosti ani nenapadly. Králíci tentokrát cestují časem a tak lze očekávat hry v různých časových obdobích a také králíky v náležejících převlecích. Z trailerů lze vytušit pravěk, starý Egypt, rytířská klání, námořní piráty, napoleonské období a tak dále. V každém případě na prvním místě bude šílenství a šílená zábava. Uáááááá!

Raving Rabbids: Travel in Time na IGN.com (preview, videa)
Alternativy: Wii Party, Rock Band 3

WiiWare titul: Sonic 4, epizoda I.

Nakonec tu mám dvě hry, které již nejsou zařazeny do škatulky podle cílového publika. Prvním z nich je titul ze služby WiiWare, což je digitální distribuce her na Wiičku, kdy si přes internet můžete koupit nějak menší hry, které netrvají tak dlouho a nestojí tolik peněz, ale stále mezi nimi najdete některé velmi zdařilé kousky. Letos byla úroda dobrých titulů na WiiWare bohatá, ale jeden titul všem utekl.

Jasně, je to ten druhý Sonic, kterého letos SEGA vydává. Sonic 4, epizoda I. je návratem toho nejlepšího Sonica. Poctivá 2D plošinovka s modrým ježkem, tak jako za dob staré SEGY. Žádné 3D, ale poctivě kreslená grafika, pohled z boku a hra se stejným pocitem, jako měly hry před dvaceti lety. Ještě před vznikem Dooma nebo Wolfensteina. Samozřejmě grafika využívá dnešní rozlišení a paletu barev. Takto nějak člověk vzpomíná na tehdejší hry (když pak v reále spatříte ty staré kousky, v rozlišení a barvách z té doby, tak si říkáte, proboha, takto hrubě to přece nevypadalo…). Žádné polygony, shadery, naopak, stará poctivá animace. Mimochodem, hra je dostupná nejen na WiiWare, ale i na obdobných službách pro platformy PlayStation 3, Xbox 360 a iPhone/iPad.

Sonic 4 na IGN.com (recenze, video-recenze, další videa)
Alternativy: Jett Rocket, And Yet It Moves, Mega Man 10, Art of Balance

Nintendo DS titul: Professor Layton and the Lost Future

Tak jako loni i tentokrát uzavřeme výčet her kouskem pro přenosné Nintendo DS. Hra s názvem Professor Layton and the Lost Future (v Americe vydaná pod názvem Professor Layton and the Unwound Future) je třetím kouskem v sérii o profesorovi v klobouku a jeho malém pomocníkovi.

Hra je dobrodružstvím, kdy naši hrdinové pátrají po tajemství a postupně odkrývají další a další elementy pomocí řešení různých hlavolamů a hádanek, které získávají od obyvatel Londýna nebo jiným způsobem. Narazíme na různé druhy hlavolamů — vizuální, logické, matematické a další a na jejich vyřešení není žádný časový limit. Výborný kousek na cesty vlakem do práce nebo pro jakoukoliv jinou cestovní příležitost.

(příští rok již v této kapitole nenajdete titul pro Nintendo DS, ale pro nové Nintendo 3DS)

Professor Layton and the Lost Future na IGN.com (recenze)
Alternativy: Golden Sun: Dark Dawn, Sonic Colors (DS verze)

Hardware: Máriovy edice Wii a DSi

Loni jsem svůj článek zakončil hrou pro Nintendo DS, letos ale přidám ještě jednu kapitolu navíc. Je určena pro ty, kteří ještě doma Wii nebo DS nemají a Ježíšek by právě takovoui herní konzolu mohl přinést. Pokud nemáte Wii a uvažujete o jeho koupi, pak bych jednoznačně doporučil nové balení, které půjde za pár dnů do prodeje.

Wii je tentokrát vyvedeno ve stejné barvě, jaká je typická pro auta z jisté italské stáje sídlící v Maranellu, ale barvami to nekončí, to je jen začátek. V balení najdete nový ovladač Wii Remote Plus, který již má uvnitř zabudovaný doplněk Motion Plus (ten se musel dříve dokupovat zvlášť) a kromě obligátních Wii Sports dostanete s konzolou ještě další dvě hry. První je naprosto skvělý kousek New Super Mario Bros. Wii, který jsem doporučoval v loňském vydání tohoto článku jako nejlepší hru pro celou rodinu. Dalším kouskem v balení je Donkey Kong: Original Edition, což je port úplně první hry, ve které se vyskytovali Mário a Donkey Kong (i když Mário se tehdy ještě jmenoval Jumpman).

K dostání také bude červeno černá edice přenosného přístroje DSi XL, ke které bude přibalena hra New Super Mario Bros., což je sice už 4 roky starý kousek, ale je to jedna z nejlepších her pro tuto platformu a o jejím úspěchu svědčí i to, že se jí prodalo více jak 22 milionů kusů. Skvělá plošinovka na cesty!

Na závěr bych Vám asi měl prozradit, proč tyto červené varianty obou konzolí vycházejí. Značka Super Mario letos slaví 25 let od svého zrodu, totiž první hra z této série nazvaná Super Mario Bros. vyšla v Japonsku 13. září 1985. A jako oslavu tohoto výročí vydalo Nintendo konzoly v Máriově barvě (červené) a navíc k hardwaru přidalo nejlepší Máriovy plošinovky.

A to už je pro tentokrát úplně všechno. Přeji dobrou volbu a zábavu!

P.S.: Pokud máte čerstvě konzoli Wii, nabízím Vám zajímavou možnost. Pokud se mi ozvete a zadáme společně do svých Wii kódy ohledně připojení k internetu, pak Vy i já dostaneme 500 bodů do eShopu na Wii, v kterém lze nakupovat různé menší nebo starší hry. Tedy benefit pro Vás i pro mne. Akorát tuto operaci je nutno provést do 30 dnů od připojení nového Wii do internetu, takže nečekejte a kontaktujte mě e-mailem.

Poté, co jsem nedávno dohrál Super Mario Galaxy 2, jsem měl chuť na další hru, ale zase jsem nechtěl začínat hrát nic velkého a dlouhého, protože za dva týdny bylo datum vydání Metroid: Other M a do toho jsem se chtěl pustit hned, jak to budu mít doma. Tak jsem se rozhodl zkusit něco ze služby WiiWare, což je služba pro digitální distribuci menších her na Wiičku. Menší v tomto případě neznamená jen v megabajtech, ale také finančně a časově, takže hra člověka vyjde na (relativně) malé peníze, no ale za menší peníze se také kratší dobu zabavíte. Nicméně přesně něco takového jsem v dané chvíli hledal.

Startovací hrou na WiiWare již při spuštění této služby byla hra LostWinds, odnesla si vysoká hodnocení v recenzích a tak jsem si říkal, že půjdu na jistotu a rozhodl jsem se právě pro tuto hru. Jak jsem již zmínil, jakožto WiiWare kousek se nejedná o nijak dlouhou záležitost a tak jsem i LostWinds dohrál docela rychle. No a protože jsem byl spokojen, hned v zápětí jsem si ještě střihl pokračování nazvané LostWinds 2, které vyšlo v loňském roce.

LostWinds

Máte rádi schizofrenii? Ve spoustě her hrajete za jednoho hrdinu. Existují hry, v kterých můžete ovládat postav více, ale v každou chvíli ovládáte postavu pouze jednu, mezi postavami se nějakým způsobem přepínáte. LostWinds je ale hra, v které budete pomocí obou tradičních ovladačů (Wiimote + nunchuck) během celé hry ovládat postavy dvě, každým ovladačem jednu.

Nunchuckem budete ovládat chlapce jménem Toku a skoro celou hru se veškeré jeho ovládání omezuje jen na chození doleva a doprava pomocí analogové páčky. Toku sice umí vylézt na plošinku, která je o něco výše, ale jen o málo výše a skákat taky neumí. Ovladač Wiimote pak budete používat jako ukazovatel: kam s ním namíříte, tam se bude vyskytovat element větru nazvaný Enril. Možná začínáte tušit — ano, Enril dokáže vyvolávat vítr (postupně během hry bude přibývat druhů větru) a dokáže vyfouknout chlapce do výšky a provádět další činnosti, pomocí nichž řešíte logické hádanky a směřujete k cíli hry.

Hra je takzvanou 2½D plošinovkou. To znamená, že sice všechno ve hře je vymodelováno ve třech rozměrech – postavy, terén atd., ale herně jsme omezeni pouze na pohyb doleva, doprava, nahoru a dolů. Enril umí na začátku pouze jednoduchý vánek, díky kterému dokáže Toku provést něco, čemu v jiných hrách říkáme triple jump – až třikrát do něj zespod fouknete a on se vznese o kousek výše. Čtyřikrát to již nejde, po třetím vyfouknutí Toku spadne zpět na zem. Enril se brzy naučí používat i slipstream, což je delší proud větru, ten ale nemůže využít Toku (alespoň zpočátku), používáte ho naopak pro jiné objekty ve hře. Tímto větrem dokážete přenést oheň z pochodně na klacky, které zatarasily cestu, ony díky němu shoří a Toku může jít dále. Také můžete slipstreamem šplíchnout vodu na sazenici kytky, která poté vyroste.

Postupem času samozřejmě obtížnost logických hádanek roste, a také naši hrdinové se naučí další triky. Enril se naučí použít vzdušný vír whirlwind, s jehož pomocí lze na chvíli zastavit vyhozené předměty ve vzduchu a pak jimi mrštit jiným směrem. Toku pak získá Jumbrella Cape, jakýsi plášť, který lze použít jako padák, nejen aby se zpomalil pád na zem. Naši hrdinové se samozřejmě setkají také s různými potvůrkami a také proti nim bojujete s pomocí větru, typicky je vyhodíte do vzduchu a pak s nimi mrštíte o zem.

LostWinds jako správná plošinovka obsahují jednoduchý příběh. I když, abych jim neupíral, zde podaný příběh je několikrát obsáhlejší než ten, který se nachází v několikrát tak dlouhých Máriovkách. Enril byl elementem větru, který kdysi bojoval proti mocnému zlu zvanému Balasar. Dokázal ho sice porazit a uvěznit, ale Balasar nyní unikl. A teď přijde velké překvapení: ne, s Balasarem se v celé hře nepotáte. Ne, není to bos, s kterým byste bojovali na konci hry. Namísto toho pomáháte vrátit paměť starci z vesnice, v které bydlí Toku. Samozřejmě, vše je provázáno se vším, takže existuje nějaká souvislost mezi Balasarem, starcem, jeho pamětí a Enrilem. A na závěr hry Vás čeká (jediný) souboj s bosem, ale není to Balasar a vlastně jste dobro zachránili jen tentokrát, dočasně, a Balasar se navíc o Vás dozvěděl!

Hra je kouzelně zpracovaná. Kdybych nevěděl, že tvůrci jsou angličané, tipoval bych to na japonce, ale takto budu alespoň tvrdit, že je Japonskem inpirovaná. Toku nosí čepici, která není nepodobná některým samurajským pokrývkám hlavy, všude kvetou sakury a i hudba dává pocit dálného východu. Grafika je malebná, velmi vzdálená kýčovitosti mnohých jiných her, akorát bych řekl, že této hře by vysoké rozlišení prospělo asi nejvíce ze všech kousků, které Wiičku chybí. Hudba reaguje na dění ve hře, když se objeví nepřátelé, melodie se změní ve výhružnou a zrychlí. Jinak je totiž až uspávavě pomalá, stejně jako celá hra. Máte z ní pocit, že není kam spěchat.

A přesto to velmi rychle uteče. WiiWare hry jsou svým rozsahem kratší, a tak zde projdete bludiště, vyřešíte několik logických hádanek, vrátíte starci jeho paměť, porazíte závěrečného bose a je to. Mě to trvalo tři a půl hodiny a byl jsem na konci. Bylo mi to málo, chtěl jsem víc! Naštěstí je k dispozici pokračování.

Obě dvě hry LostWinds pocházejí od britského studia Frontier Developments a stojí za nimi pán, který se jmenuje David Braben. Když jsem se dozvěděl tuto skutečnost (což bylo mnohem dříve, než jsem se do hry pustil), byl jsem velmi překvapen. David Braben je totiž herní legendou a tvůrcem hry Elite, což byl v době Amigy převratný simulátor létání po planetách, meziplanetárního obchodování a boje proti vesmírným pirátům — hry, kterou poté mnozí napodobovali. Bylo zvláštní spojit si tyto tak odlišné hry přes jednoho tvůrce. Dnes Frontier pracuje na něčem zase úplně jiném a tím je startovací hra pro Kinect zvaná Kinectimals (něco jako Nintendogs, ale pro X360). Tak přeji majitelům Xboxů, aby i jejich zážitek s dílkem od této firmy byl stejně fascinující a v tichosti doufám, že by poté mohly začít práce na třetím kousku s názvem LostWinds.

LostWinds 2: Winter of Melodias

Chlapec Toku a element větru Enril zůstávají našimi hrdiny i v druhém (a zatím posledním) dobrodružství LostWinds. Tentokrát se podíváme do města Melodias, navrátíme mu jeho krále a pochopitelně opět vyhrajeme nad zlem.

Hra je přímým pokračováním předchozího dílu a rozhodně doporučuji zahrát si ji až jako druhou v pořadí. Tentokrát se již nezdržujeme s podrobným seznamováním s jednotlivými postavami a také většinu triků, které jsme se minule učili po celou hru, nyní objevíme během prvních pár chvil s hrou. To samozřejmě neznamená, že nás čeká jen opakování z minula, naopak, budeme se učit další kousky a do hry vstoupí úplně nové prvky, které minule vůbec neexistovaly.

Toku se tentokrát vypraví nalézt svou matku, která zmizela. Dostane se do hor, kde svou matku najde u zdejších obyvatel. Tu ovšem zvláštní nepřítel otrávil jedem a tak Toku musí pokračovat dále, aby pomohl své matce se vyléčit. Tolik ve stručnosti k příběhu tohoto kousku (i když ve skutečnosti je širší a je v něm samozřejmě Balasar a spousta dalšího, ale více se mi prozrazovat nechce, užijte si příběh sami, když budete hru hrát).

Pochopitelně se dalo čekat, že Enril se naučí novým druhům větru. Tentokrát je to tornádo, které nejen že dokáže vynést Toka nebo jiný předmět do výšky, ale dokáže také vysát jezero, abyste vzniklý mrak přesunuli jinam, tam se vypršel a zaplnil prázdnou jámu vodou. Později se dokonce naučíte tornádem odstranit hlínu, která blokuje nějaký průchod. Mnohem zajímavější je ovšem jiný herní prvek. Naši hrdinové se s pomocí medvědího stvoření naučí měnit roční období mezi létem a zimou. Nejen, že je kouzelné v grafice LostWinds vidět změnu daného prostředí, ale tento prvek je využit i herně. Některé herní prvky fungují jen v létě, jiné herní prvky na stejné obrazovce použijete jedině v zimě a později ve hře budete muset obě roční období kombinovat, abyste vyřešili problémy, které před Vás hra postavila. V létě můžete plavat v jezerech a dostat se až na dno, v zimě je naopak voda zmrzlá a chodíte po hladině. V zimě lze z padajícího sněhu udělat pomocí whirlwindu udělat sněhovou kouli. A tak dále.

Ke konci hry se pak naše ovládací schizofrenie ještě zvětší, když najdeme krále města Melodias a on se stane třetí postavičkou, kterou budeme ovládat. A pochopitelně král zde není jen pro okrasu, ale závěrečné úkoly lze zvládnout jedině správným zapojením všech tří aktérů do jejich splnění. Na závěr nás opět čeká souboj s bosem, který byl tentokrát o něco jednodušší než minule (porazil jsem ho hned napoprvé), ale o to rozmanitější a zábavnější.

Na rozdíl od prvního dílu máme tentokrát k dispozici i mapu, která nám pomáhá zorientovat se v prostředí, které je větší než minule. Už tam se vyskytovaly malé zlaté totemy jako sběratelské předměty umístěné na hůře dostupných místech, ale bylo složitější zjišťovat, kde by ještě mohl nějaký být (museli jste naslepo hledat v celé hře). Tentokrát máme u každé lokace na mapě zobrazen počet totemů, které zde jsou a kolik jsme již našli.

Druhý díl LostWinds je o něco větší než jednička, jeho dokončení mi zabralo 5 hodin času. A celou dobu jsem se u hry nenudil, ale příjemně bavil. Atmosféra hry zůstává stejná, výtvarně kouzelná, herně lehce ospalá. A tato atmosféra má vliv i na hráče — člověku se nechce s hrou spěchat a co nejrychleji ji dokončit, ale má chuť zpomalit, kochat se vizuální stránkou, měnit roční období a sledovat tuto změnu na herním prostředí. Oba dva díly byly velmi zajímavým a netradičním zpracováním plošinovky a pokud jednou vyjde další pokračování, nebudu zvládat s jeho koupí.

Obě hry mi zabraly dohromady 8½ hodiny čistého herního času a dohromady vyšly na 2000 bodů, tedy 20 dolarů, tedy cca. 400Kč. Poměr cena/výkon je tedy sice o něco horší než u Super Mario Galaxy 2, na druhou stranu je to ale poměrně příjemný výsledek oproti mnohým jiným hrám, které dnes trvají typicky právě takovou dobu hraní (a někdy i méně) a cena je více než dvojnásobná.

Odkazy

• oficiální webové stránky pro obě hry.
• recenze hry LostWinds od serveru IGN.com: „Lepší, než spousta her pro Wii za 50 dolarů.“
• recenze hry LostWinds 2: Winter of Melodias od serveru IGN.com: „Fantastické pokračování jedné z nejlepších WiiWare her.“

Pár měsíců poté byla na výstavě E3 ohlášeno pokračování, což bylo velkým překvapením pro všechny, jelikož trojrozměrné Máriovky byly zatím vydávány rychlostí jedna hra na jednu generaci konzolí. Tehdy se však jednalo pouze o oznámení a krátký trailer, hra byla skoro celý další rok ve vývoji. V půlce letošního června jsme se pak dočkali samotné hry. Protože jsem byl skutečně z první Galaxy nadšen, neváhal jsem ani chvilku a dvojku si předobjednal na britském e–shopu GameStation.co.uk, čímž mě jednak (včetně poštovného) vyšla o něco levněji než v naší zemi, druhak jsem ji dokonce obdržel o jeden den dřív než byl oficiální termín uvedení do prodeje a treťjak jsem za předobjednávku obdržel navíc pokladničku s ilustracemi podle této hry, která pak při vhodné příležitosti posloužila jako skvělý dárek pro mého staršího syna (aneb jak za minimum nákladů způsobit obrovskou radost).

Ale to všechno není vůbec důležité. Důležitá je jediná věc. Pokud jednička byla tak skvělá hra, museli se tvůrci překonat, aby dokázali vyrobit hru, které by mohla uspět. Pokračování v herním průmyslu často trpí tím, že přinesou pouze více téhož, jako předchozí díl. Aby si hra získala obdiv, museli by se tvůrci od jedničky odpoutat, dát si pozor, aby znova neopakovali nápady, které již jednou byly použity, a přinést novinky, které pokračování dodají novou čerstvou šťávu. A vše to zabalit do hávu, v kterém budou obě dvě hry k sobě pasovat jako nerozluční bratři Mario a Luigi. Nemožný úkol. No a víte co? Přesně tohle se Nintendu podařilo. Vítejte v dokonalé hře, vítejte v Super Mario Galaxy 2!

Příběh je opět tradiční. Želvák Bowser ještě furt nedostal svůj kousek koláče a tak znova unese princeznu Peach a začne budovat své mocné impérium. Mário se pak vydává princeznu zachránit. Čekali jste něco jiného? Kdepak, tento „příběh“ je prostě se značkou pevně spjat a můžeme pouze hledat, jaký drobný detail v některém rozhovoru nebo filmečku si tentokrát z příběhu dělá legraci. Ale Máriovky nejsou o hlubokém příběhu, to si jděte hrát RPG nebo adventury. Máriovky jsou o plošinkách, skákání, prozkoumávání a o úrovních, které lze typicky zahrát za 5−10 minut času.

Hra obsahuje drtivou většinu předmětů, které se vyskytovaly v jedničce. Ale úžasné na tom je, že všechny jsou používány jiným způsobem, než minule. Nenarazíte na úroveň, u níž byste si řekli: „Jasně, takto se to hrálo minule.“ Například v jedničce se mi velice líbila přeměna Mária na včelu a také zde ji najdete. Na rozdíl od prvního dílu ale tentokrát včelka poletuje výhradně v 2D úrovních, kdežto v prvním díle se vyskytovala čistě v 3D prostředích. Opakují se samozřejmě i další vylepšení, ať již pružina, ledový Mário a duchařský Mário, ale vždy s novým použitím.

Novinky ve hře

Nebylo by to ale správné pokračování, kdyby se v něm neobjevily také nové předměty, máme je zde tři. Nejlepší je obláčkový Mário, který dokáže vykouzlit tři obláčky, které se sice po chvilce zase rozplynou, ale než se tak stane, může na nich Mario stát. Hrdina se tak dostane do míst, která jsou pro něj normálně nedostupná. A nejúžasnější na tom je, že v některých místech fouká a obláčky plují prostorem, což je samozřejmě zapotřebí k dosažení cíle. Druhým předmětem je vrták, s jehož pomocí se lze provrtat planetou nasrkz, což je pochopitelně zapotřebí k postupu v jiných úrovních. Poslední novinkou je přeměna v kamennou kouli, s kterou lze nejen narážet do nepřátel a rozbíjet předměty, ale také koulet kuželky!

Poslední velkou novinkou je tradiční Máriův kamarád, kterého fanoušci značky znají z jiných her, ale v prvním galaktickém dobrodružství chyběl, totiž malý dinosaurus Yoshi. Mário na Yoshiho naskočí a už jedou spolu získat hvězdičku za další úroveň. Pochopitelně zde nejde o grafiku, že náš hrdina sedí na zelené ještěrce, ale o to, že Yoshi se jinak ovládá, resp. ovládá se stejně, ale reaguje jinak, rychleji běhá, dokáže prodloužit svůj skok, a má k dispozici několik dobrůtek. Když najde a sní červenou papričku, vystřelí dopředu zběsilou rychlostí, což umožní překonat místa, která za normálních okolností nestihnete projít, a navíc dokáže běhat po vertikálních plochách. Modré ovoce Yoshiho naopak nafoukne a on vypouštěním vzduchu pod sebe může vystoupat do míst, která by jinak byla příliš vysoko. No a žlutá zářící hruška naopak z dinosaura udělá lampičku ozařující své okolí, které se jinak topí ve tmě a bez světla se všechny plochy mění v díru.

To jsou novinky ve hře samotné, změny se ale objevily i ve výběru jednotlivých úrovní. Toto je jedno z míst, kde se mi více líbí první díl, ale je mi jasné, proč tato změna byla udělána. V jedničce jste začali přímo v 3D prostředí a mezi jednotlivými světy jste pobíhali po opravdu rozlehlé kosmické stanici mezi několika domečky, z nichž se cestovalo k různým galaxiím. Ve dvojce naopak Mario začíná v tradičním 2D platformovém světě a nejprve umí chodit jen doleva a doprava, další směry Vás hra naučí až o pár obrazovek později. Výběr mezi světy a úrovněmi je pak sice graficky dobře udělaný, ale víceméně se jedná pouze o seznam, v kterém si vybíráte listováním. Prostředí, které se nacházelo v jedničce, jsem si velice užíval, změna ve dvojce byla ovšem učiněna pro začínající hráče, kteří mohli mít s první Galaxy trošku problémy, když byli přímo vrženi do ovládání a prostředí, které třeba hned ne úplně ovládali.

Kousek pro začátečníky i zkušené hráče

Výše uvedené zjednodušení začátku hry a výběru úrovní se naštěstí nijak nedotklo obtížnosti samotné hry. Opět začínáte ve stavu, kdy velice snadno zvládnete prvních pár úrovní, ale obtížnost postupně přituhuje, nicméně dohrát hlavní příběh hry a osvobodit princeznu by neměl být problém prakticky pro nikoho kromě menších dětí. Na druhé straně pro náročnější hráče jsou zde opět připraveny komety, které sice fungují maličko jinak než v jedničce, ale princip zůstává: zahrajete si úroveň, kterou jste již prošli, s určitým kritickým omezením. Kromě časového limitu nebo omezení na jeden jediný život jsou zde jako novinky kosmické klony, kdy se za Vámi vytvoří řada vesmírných postaviček věrně opakujících Vaše pohyby; nicméně dotek s nimi Vás zraní (tak jako jakákoliv jiná příšera ve hře), takže nesmíte zůstat stát na místě (jinak Vás opakováním Vašich pohybů doženou, vrazí do Vás a už máte o život méně), případně pokud se pohybujete místy, kterými jste se již pohybovali, pak musíte dávat velký pozor, abyste se s nimi nestřetli. Druhou kometovou novinkou je nový typ časového omezení, kdy máte na začátku extrémně málo času (třeba jen 20 vteřin), nicméně po cestě jsou rozesety hodiny, které Vám každé při sebrání přidají dalších 10 vteřin. Asi nemusím dodávat, že mnohé komety jsou již velmi náročné a projít tyto úrovně mě občas stálo hodně pokusů.

Stejně jako v prvním díle, kometami samozřejmě bonusové úrovně nekončí. Po dokončení šestého světa se Vám odemkne svět nazvaný S, který obsahuje úrovně z první hry, ale s novými úkoly. A věřte, že to je něco úžasného pro ty, kteří jedničku hráli, obzvláště s odstupem času, jak jsem to měl já. Jedná se svým způsobem o splněnou nostalgii. No a pokud se Vám podaří najít všech 120 hvězdiček, které v jednotlivých úrovních jsou připravené (dohromady v běžných úrovních, v kometových a ve světě S), odemkne se dalších 120 zelených hvězdiček, které jsou poschovávány po jednotlivých světech a Vašim úkolem je najít je. Samozřejmě ten rozdíl je, že zatímco předtím bylo cílem se k hvězdičce dostat, ale mnohdy jste dostatečně dopředu věděli, kde je, zelené hvězdičky jsou poschovávány tak, abyste si jich pokud možno vůbec nevšimli.

Hra obsahuje i změny při hře ve dvou. Ale tu jsme doma nezkoušeli, takže zde znám novinky jen teoreticky. Stále sice druhý hráč neovládá Luigiho a bratři nemohou chodit po planetách spolu, ale druhý hráč by tentokrát měl mít trochu aktivnější roli než minule. Kromě sbírání úlomků hvězd má i určité možnosti pomáhat Máriovi proti nepřátelům nebo přibližovat předměty pro sebrání. Nicméně jak říkám, praktickou zkušenost s multiplayerem nemám, proto nebudu hodnotit.

Zábava jak kvalitou tak kvantitou

Ale všechny novinky, od vylepšení Mária, přes Yoshiho až po jiné úkoly ve starých úrovních by byly k ničemu, kdyby hra byla špatná. Opak je skutečností. Hra opět staví na čisté radosti z hopsání a objevování. Prozkoumání nepovinné oblasti bývá tradičně odměněné nějakým bonusem, příšeru je často snadné zabít zavrtěním, ale pokud na ni skočíte zvrchu, jste odměněni penízkem (který navíc léčí Máriovo zdraví). Stejně jako v jedničce k velké hratelnosti přispívá rozmanitost, kdy se sice několikrát vydáváte do stejné galaxie, ale s jiným cílem a často pozměněnými planetami; navíc zatímco v jedničce jste do jedné galaxie cestovali třeba až šestkrát, zde to bývá poloviční počet, což znamená, že se ve hře nachází podstatně více galaxií, které jsou pochopitelně každá úplně jiná. Cesta k hvězdičce na konci úrovní není vždy skákáním po plošinkách, ale někde plavete vodou, jinde balancujete na obří kouli, létáte zavěšeni pod ptákem fungujícím jako kluzák, bruslíte po ledu, a tak dále, a tak dále.

Hra výtečně pracuje s hudbou, která velmi často reaguje na to, co se na obrazovce děje. Celý soundtrack je znova nahrán orchestrem a je velmi zdařilý, mnohé melodie se Vám vryjí do paměti. A ačkoliv hra používá mnoho hudebních motivů, které znáte z prvního dílu, skladby jsou změněny. A pro dlouhodobé fanoušky značky je připravena galaxie kopírující Whomp’s Fortress ze hry Super Mario 64, pochopitelně zpracovaná v dnešní grafice a herně s využitím nových Máriových vylepšení a pohybů.

Já sám jsem v Super Mario Galaxy 2 posbíral všech základních 120 hvězdiček a k tomu zatím tři zelené, což mi zabralo něco málo přes dva měsíce hrubé herní doby a ve skutečnosti jsem s hrou strávil 46 hodin a 11 minut čistého času. To jako informace pro ty, kteří zvažují, jak moc zábavy jim vydaná tisícikoruna přinese. Oproti jiným hrám, které typicky dokončíte za 8−10 hodin hraní je to velice dobrý poměr cena/výkon. O mnohých jiných zábavách, kde tisícovka vyletí za ještě podstatně kratší čas, vůbec nemluvě. A znova zdůrazním, že za tu finanční částku v podobě hry Super Mario Galaxy 2 získáte obrovskou porci té nejlepší herní zábavy, což se o mnohých jiných kouscích říci nedá.

Závěr

Je dvojka lepší než jednička? Rozhodně je! Přestože v recenzích občas s prvním dílem prohraje, tak je jasné, že kdyby bylo pokračování jen stejně dobré jako první díl, recenzenti jej roztrhají na kusy a tak vysoká hodnocení nezíská. Každé pokračování je v recenzích vždy srovnáváno s předchozím kouskem, a pokud je pouze stejně dobrou hrou, pak vždy dostane oprávněně na frak, jelikož je chybou udělat pouze kopii toho, co minule. U Super Mario Galaxy 2 tomu tak ale není. Naopak, SMG2 v hodnoceních s prvním výletem do galaxie zdatně soupeří a v žebříčku na serveru GameRankings.com je hned za prvním dílem s rozdílem necelých 0,4%. Tento server shromažďuje recenze na hry z ostatních webů z celého světa a počítá průměrný výsledek pro každý kousek. Ano, pokud jste si odkaz otevřeli, vidíte správně: Super Mario Galaxy 2 je hrou, která v žebříčku nejlepších her všech dob a na všechny platformy skončila na třetím místě. Třetí nejlepší hra všech dob. Vy ji ještě nemáte? Tak huš, už si ji utíkejte koupit.

Odkazy

• Super Mario Galaxy 2 na mariowiki.com
• Super Mario Galaxy 2 na IGN

Tak jsem se nakonec rozhoupal, mrknul po e-shopech a nakonec využil toho, že Alza otevřela novou pobočku v Olomouci a skladem měla tuto kartu od firmy Gainward. Zvolil jsem „zlatou střední cestu“, tedy vyšší verzi s 1GB RAM, ale nikoliv tu brutálně přetaktovanou.

Kartu jsem přinesl domů, zapojil do PC a zhrozil se. Jakmile se totiž jen lehce zvýšil výkon, tak se přidaly otáčky větráku na chladiči a z počítače začaly vycházet nehezké zvuky! Vzpomněl jsem si, že podobné (možná ještě horší) zvuky původně vydávala i moje předchozí karta, jenže tam jsem to vyřešil výměnou chladiče. A tak došlo k rychlému rozhodnutí, že něco podobného musím udělat i s Gainwardem.

Moje předchozí karta nesla chladič Accelero S1 od švýcarské firmy Arctic Cooling, na který jsem ještě navíc připevnil 12 centimetrový chladič od rakouské Noctuy, který byl sice na nejnižších konstantních otáčkách (takže prakticky vůbec není slyšet), ale stále aktivně proháněl vzduch přes chladič. Ideálně bych tedy toužil téměř po tom samém. Při prohledávání webu jsem na tomto fóru na takovou myšlenku narazil i s teoretickým řešením případného problému přesahu grilu (viz dále). Takže bylo jasné, že se do toho pustím. A pokud máte podobné úmysly, tento článek pro Vás může být inspirací, jak to provést.

Materiál

Takže nejprve si projděme potřebné věci. Nejdůležitější je samozřejmě grafická karta, to přece ví každý. Jenže ono to není tentokrát jen tak. Nejen, že se bavíme o grafické kartě GeForce GTX 460, ale abychom mohli takovou úpravu provést, pak můžeme vybírat pouze ze dvou značek (vlastně je to jen jeden jediný výrobce prodávající své produkty pod dvěma různými jmény), a to jsou Gainward a Palit. Takže zatímco na jedné straně můžeme na tyto karty nadávat, že použitý větrák je mizerný a hlučný, současně je musíme pochválit, protože s žádnou jinou kartou naši úpravu udělat nelze. Jde o to, že nVidia na grafické kartě GTX 460 zavedla úplně nový formát pro uchycení chladiče na procesor (GPU), a ten je dokonce obdélníkový, na což se zatím žádný jiný chladič namontovat nedá (všechny současné jsou čtvercové). A všichni výrobci grafických karet toto rozhodnutí nVidie následují — až na Palit/Gainward, který na svém výrobku použil tradiční čtverec s roztečí 53mm.

Přiznám se, že zde jsem měl štěstí, protože toto jsem na úplném začátku (když jsem pořizoval kartu) nevěděl. Štěstí tedy bylo, že v dané době byla k dostání prakticky pouze značka Gainward, ostatní značky v obchodech ještě nebyly.

Když už máme vybránu značku (zde prakticky tu jedinou), můžeme zvolit model karty, který nám vyhovuje. K dnešnímu dni jsou k dispozici tři modely, nejslabší s 768M paměti a nejnižší rychlostí procesoru, střední třída s gigem (která byla již z výroby nepatrně přetaktována o 25MHz) a nebo nejvyšší, která má také jeden gigabajt paměti, ale byla přetaktována až na 800MHz. Z konstrukčního hlediska mezi nimi není rozdíl, vybírejte, co je zrovna Vám nejbližší a ve Vašich finančních možnostech.

Takže tu správnou kartu bychom měli, potřebujeme ještě chladič, již zmiňované Accelero S1, a pokud budete chtít vzduch přes chladič aktivně hnát, pak také nějaký větrák, já zvolil Noctua NF-S12B FLX. No a k tomu nějaké nářadí a nějaký ten volný čas.

Odstrojení

Začneme samozřejmě tím, že opatrně pinzetou sundáme nálepku, která je na spodku karty přelepená přes jeden ze šroubků a „potvrzuje“ platnost záruky. Při troše snahy lze nálepku sundat tak, že se neroztrhne, nalepte ji na kousek voskovaného papíru a uložte do krabice od grafické karty (později spolu s ostatními původními částmi), abyste v případě závady mohli kartu uvést do původní podoby a úspěšně reklamovat.

Dále sundáme plastový kryt držící větrák. Ten je připevněn čtyřmi šroubky, na které nám stačí křížový šroubovák, dva jsou zespod a dva ze štítu karty. A také odpojíme konektor toho hlučného větráku. Pak ještě musíme sundat původní chladič – jak si hned všimnete, je poměrně hustě žebrovaný a docela malý, ve srovnání s Accelerem. Chladič drží dalšími čtyřmi křížovými šroubky zespod a nakonec je zapotřebí odlepit ho od procesoru.

Nyní je dobré ještě očistit procesor od původní pasty, použijte na to papírový kapesníček máčený v lékárenském lihu. Pokud budete úspěšní, měli byste získat něco takového:

Přesah nového chladiče

A nyní přijde nejvíce dobrodružná část našeho příběhu. Pokud si přečtete fórum, na které odkazuji výše, narazíte tam na následující sled myšlenek: Strana 7, uživatel DOC-ZENITH: grafická karta je příliš malá, procesor příliš blízko štítu karty, Accelero se tam nevejde, vráželo by do skříně počítače; Strana 8, uživatel Barrel: měl podobný problém s kartou ATI 4670 a vyřešil to tak, že přesahující plechy grilu (chladiče) ohnul, pak se karta vlezla a vše fungovalo. Chtěl jsem postupovat obdobně, poměřoval jsem si od oka Accelero na předchozí kartě s novou kartou (pozicí procesoru na ni) a zdálo se, že to vyjde.

Jenže ouha! Když jsem kartu oholil od původního krytu a chladiče a zkusil poprvé Accelero přiložit, uviděl jsem něco, co mi předtím nedošlo: Accelero není v konfliktu pouze se štítem karty, ale také s druhým DVI konektorem, který je vyveden až do výšky na druhou záslepku. Pod krytem chladiče jsem to neviděl a při zkušenosti s předchozí kartou jsem takový problém neřešil, protože všechny konektory byly jen na úrovni samotné karty. A navíc, ten vystoupnutý konektor nekolidoval jen s plechy chladiče, ale dokonce i s heatpipe trubicí.

Na dvě vteřiny mě napadlo, že je vše v háji, že budu muset vrátit zpět původní chlazení a smířit se s hlukem. Ale pak jsem si řekl: V žádném případě! Tenhle boj vyhraju! Nastal čas pro skutečný chirurgický zákrok.

Vzal jsem pilku na železo a začal řezat měděnou trubičku. Pak jsem nůžkama na plech odštípal jednotlivé listy grilu. Netrvalo dlouho a Accelero mělo zbrusu novou podobu, kompatibilní s grafickou kartou.

Tímto zásahem jsem samozřejmě snížil schopnost zařízení odvádět teplo od procesoru na gril (ze čtyř heatpipe zbyly jen tři) a také jsem snížil plochu grilu, na níž se teplo odvádí (cca. pětina plechu odstraněna). Mám ale dobrou zkušenost s právě tímto chladičem z předchozí grafiky a současně jsem se v recenzích dočetl, že co se týče generování tepla, je na tom GTX 460 velice slušně.

Osazení karty chladičema

Dále následovalo naprosto standardní a nudné nalepení pasivků na paměti a regulátory napětí na kartě. Vše, jak má být.

No a nastal čas na definitivní přidělání (torza) Accelera na procesor. A zde nastal další zádrhel: chladič jsem napasoval na otvory, ten se pastou hned přilepil na procesor, já ho chtěl přitáhnout šroubečky, ty se ale nechtěly chytit. Grafický procesor GF104 je nejen velký do plochy, ale je i dost vysoký. Tak vysoký, že šroubky skrz kartu nedosáhnou do závitů chladiče!

Naštěstí je uchycení na chladiči provedené z plechu, který lze při troše snahy (rukou) ohnout. Takže jsem plech ve všech čtyřech místech maličko vyhnul, znova napasoval chladič na kartu, šroubky již dosáhly, tak jsem je přitáhl a chladič drží.

Ty vázací drátky jsou tam připravené na přichycení větráku, po zkušenosti s minulou kartou jsem již věděl, že je pohodlnější je k chladiči přichytit již před jeho instalací na kartu, než je tam pracně dostávat poté. Takže právě pomocí těchto vázacích drátků jsem ke grilu přichytil velký ventilátor Noctua a výsledek byl hotov.

Závěr

Nastal pochopitelně čas celé dílo nainstalovat do počítače. Už se žádné nepříjemné překvapení nekonalo, vše se vlezlo, větrák se točí, stěrače stírají, znáte to…

A jak to dopadlo s těmi teplotami? No samozřejmě těžko říct, nevím. S původním chladičem od Gainwardu jsem teploty měřit nestihl, původní podoba karty se kvůli hluku v počítači příliš dlouho neohřála. Bohužel ani nelze porovnávat s tím, jak by to dopadlo, kdyby se Accelero nemuselo zkrátit – protože se prostě zkrátit muselo, jinak by se nevešlo. Takže lze pouze konstatovat, jaký je výsledek, ale já myslím, že je plně uspokojivý, speciálně ještě vzhledem k tomu, že je léto a jaké teploty panují.

V klidu se teplota GPU pohybuje okolo 40°C, hry to vytáhnou nahoru na přibližně 65-70°C a samozřejmě brutální zátěž jako Furmark pošle kartu i na 85°C. Všechny uváděné teploty jsou v podmínkách, kdy je v bytě okolo 26°C (červenec), case je plně zavřená a počítač je ještě navíc zavřený ve skříni v počítačovém stolku, prostě tak, jak je PC běžně používáno (nechci ho vidět, ať je schované a funguje); pokud byl počítač volně otevřený, pak od teplot odečtěte cca. 10 stupňů. To je podle mě naprosto výtečný výsledek vzhledem k faktu, že Accelero S1 přišlo přibližně o čtvrtinu své chladící kapacity a větrák běží na naprosto nejpomalejší rychlost 600 otáček za minutu. Tato rychlost je pochopitelně konstantní, nijak se nezvyšuje ani při požadavku na vysoký výkon karty a celý počítač je ve finále prakticky bezhlučný (i když je chlazen aktivně).

Ve výsledku tedy můžeme slavnostně říci, že Accelero S1 na kartu GeForce GTX 460 nainstalovat lze. Sice to má docela dost podmínek, které začínají už tím, že si musíte koupit grafickou kartu od jediného konkrétního výrobce, pokračují přes zmenšení chladiče dost brutálním způsobem a končí ohýbáním uchycení tak, aby se chladič dal vůbec ke kartě přišroubovat. Ale vše nakonec funguje jak má, grafika má solidní teploty a hluk je pryč.

Pokud se pro tuto nebo nějakou podobnou úpravu rozhodnete také, přivítám Vaše vlastní zkušenosti níže v komentářích. Tak hodně štěstí!

Pikmin 2 začíná přesně tam, kde jednička skončila. Teda pokud jste ji úspěšně dokončili a Olimar odletěl z Pikminí planety opravenou raketou domů. Však také spuštění nové hry krátce zrekapituluje, co se odehrálo v jedničce. Náš hrdinný astronaut potom tedy přistane na své domovské planetě a čeká ho strašné zjištění: zatímco on se věnoval opravě lodi, jeho zaměstnavatel se dostal do finančních problémů. Velkých problémů. A právě prodává veškerý majetek společnosti, aby zaplatil dluh… a šup, už je zabaven a prodán Delfín, vesmírná loď, ta vesmírná loď, kvůli níž podstoupil obrovská rizika a podařilo se mu ji opravit.

Olimar z toho dostal takový šok, až upustil suvenýr, který si přivezl ze svého dobrodružství (vršek od sodovky). Jak se ukáže, tak tento zvláštní předmět je ale považován za velmi cenný poklad a když se šéf firmy dozví, že na pikminí planetě je takových pokladů daleko víc, přidá Olimarovi parťáka Louieho, posadí je do staré rezavé dvoumístné rakety a pošle nazpět s nadějí, že finanční situaci firmy lze zachránit. Tolik úvodní minipříběh a už nastává samotné hraní, kvůli kterému jste si hru koupili.

Tak jak to v takových případech bývá, jste opět na samém začátku, kde je Vám vysvětlováno úplně všechno ve hře, aby si mohli zahrát i lidé, kteří předchozí díl ani neviděli. Pochopitelně texty jsou trochu jiné, aby to nevypadalo úplně hloupě, takže místo „Toto jsou modří Pikmini a zdá se, že se neutopí ve vodě“ budete číst „A zde máme modré Pikminy, o nichž Olimar ze své první cesty podal hlášení, že jim nevadí voda.“ Nicméně v principu musíte tutoriál absolvovat prakticky celý a i když se Nintendo snažilo, aby se v něm vyskytovaly nové nápady (takže místo odtlačení papírové krabice musíte vyfouknout papírovou tašku naplněnou vzduchem), přesto by hráč se zkušeností z prvního dílu raději okamžitě přešel na plnohodnotnou akci. Naštěstí to netrvá dlouho a již po chvilce narazíte na první novinky, které se ve hře nacházejí.

Samozřejmě bylo by chybou udělat dvojku pouhou kopií prvního dílu s novými úrovněmi. A tak nás čekají věci ještě nepoznané. Poměrně brzy nejdete otvor do země a když do něj s pár Pikminy hopnete, objevíte jeskyni. Takže kromě čtyř světů tak jako v jedničce budete navíc prozkoumávat v každém světě ještě několik jeskyní, každá jeskyně má několik pater a v nich jsou ukryté další poklady, které stráží různé příšery. Pokud začínáte tušit, že rozměr celé hry bude poněkud větší než u jedničky, ubírají se Vaše myšlenky správným směrem. Jen pro stručné porovnání, jestliže v prvním díle sbíráte 30 dílů rakety, pak ve dvojce Vás čeká pokladů 201 a málokterý získáte zadarmo bez boje.

Hned v první jeskyni také narazíte na jeden ze dvou nových druhů Pikminů, kteří ve hře jsou. Kromě již známých červených, modrých a žlutých budeme spolupracovat ještě s fialovými, kteří jsou skutečně velice silní (jak proti příšerám, tak pro nošení pokladů), a ještě s bílými, kteří jsou naopak velice drobní, ale jsou současně imunní vůči jedovatým plynům, dokáží nalézt poklady zakopané pod zem a navíc jsou jedovatí, takže pokud příšera některého sežere, moc dobře jí to neudělá. Oba dva nové druhy jsou ale velmi vzácné, nelze si je „vyrábět“ z kytek a zabitých příšer. Pouze velmi výjimečně v jeskyních narazíte na fialovou nebo bílou kytičku a když do ní naházíte některé již existující Pikminy, tak se jim změní barva kůže a také jejich schopnosti. Netřeba dodávat, že bez využití nových druhů hru nelze dohrát.

Další novinku jsem už zmínil v popisu úvodního příběhu a tou je druhý astronaut Louie. Ten pochopitelně není ve hře na okrasu a postupně budete postaveni před úkoly, které budou vyžadovat spolupráci obou astronautů, s jedním samotným nepůjde úkol vyřešit. A tato spolupráce bude nutná jak v případě, kdy budete chtít s Pikminy dojít na nějaké místo, tak u některých příšer i v případě boje proti nim. Mimochodem, jména astronautů Olimar a Louie jsou inspirovány nejslavnějšími instalatéry na světě, Mariem a Luigim.

Princip hry samozřejmě zůstává obdobný jako v předchozí verzi, tedy prozkoumávat okolí, množit Pikminy, bojovat proti příšerám a sbírat poklady. Vše s využitím různých vlastností jednotlivých druhů malých Pikminů. Jakmile posbíráte poklady v dostatečné hodnotě na zaplacení dluhu, skočíte do rakety a poletíte nazpět domů vyřešit finanční resty. A ačkoliv v tomto okamžiku hra ještě nekončí a budete mít dobrý důvod se na planetu vrátit, toto byl okamžik, kdy jsem si řekl dost a v hraní si vybral velikou pauzu. Pikminy jsem totiž hrál v kuse hodně dlouho, hned po jedničce jsem začal dvojku (která je navíc několikanásobně větší) a přestože se jedná o výbornou hru, už mi v tu chvíli lezly ty malé barevné potvory krkem, zvlášť když jsem zjistil, že splnění původního úkolu ještě není koncem celé hry.

Po nějaké době jsem samozřejmě opět dostal chuť hru skutečně dokončit. Tak jsem se ke hře znova vrátil a absolvoval její de facto druhou polovinu. Když jsem se pak ve Wiičku podíval do statistik, našel jsem, že celá hra mi trvala přibližně 45 hodin čistého času, tolik informace pro ty, kteří chtějí vědět, jak mnoho zábavy jim tento kousek nabídne. Tedy jen v hlavním příběhu, kromě něj tady máme ještě i další možnosti strávit čas s touto hrou, viz níže.

Pochopitelně, tak jak to chodí u všech her, postupně náročnost stoupá a obzvláště dvě poslední jeskyně stojí za to. V první z nich, která se jmenuje Hole of Heroes, se znova postavíte bosům (velkým potvorám), které jste již sice jednou porazili, ale v nových (a pochopitelně podstatně obtížnějších) situacích. No a úplně poslední jeskyně v celé hře, nazvaná Dream Den, naopak obsahuje úplně stejná patra, s jakými jste se již setkali ve hře dříve, ale nové obsazení potvorami tato patra činí o dost obtížnějšími. Obzvláště desáté patro skutečně stálo za to, většina patra je pod vodou, takže používáte téměř výhradně modré Pikminy, nesmíte se s nimi ale bezhlavě pouštět do jednotlivých bojů, protože Vám jich musí zůstat nejméně 15 na odnesení pokladu.

Pojďme si ještě na závěr stručně říci pár dalších novinek, které se ve hře nacházejí. V této hře je zrušen časový limit, kdy v jedničce máte 30 dní (herních dní, každý trvá cca. 20 minut skutečného času) na splnění hlavního úkolu hry. Dle vysvětlení z první hry takto dlouho vydrží Olimarovi jeho skafandr a pokud to nestihne, tak se otráví jedovatým plynem kyslíkem, který se na pikminí planetě hojně vyskytuje. Ve dvojce tento časový limit chybí, hru můžete hrát jak chcete dlouho. Ačkoliv v mnohých recenzích tuto změnu vítají, já budu překvapivě zastávat opačný názor. Časový limit v jedničce byl super a nutil Vás, abyste herní den neproflákali množením Pikminů, ale poměrně usilovně hledali také poklady (díly rakety). Škoda této změny.

Opět máme ve dvojce Challenge mód, který je ale úplně jiný než v jedničce. Do toho jsem se ale ještě nepustil, zatím jsem pouze dokončil hlavní hru, takže nebudu nijak hodnotit. Ale tuším, že za půl roku zase dostanu na Pikminy chuť a šáhnu právě po Challengi. Kromě toho máme ale v Pikminech 2 nově i multiplayer, který v první hře chyběl. Zkoušel jsem ho jen jednou a vypadá super, bohužel to nebylo proti rovnocennému soupeři (jednalo se o sedmileté dítě, které navíc vidělo tuto hru poprvé v životě), ale na první pohled se mi to moc líbilo. V multiplayeru každý hráč vlastní jednu skleněnku a navíc se na herní ploše nachází další skleněnky (plus příšery, pochopitelně). Vyhraje ten hráč, který buď získá tři skleněnky z plochy a nebo soupeřovu skleněnku. Pochopitelně bylo by úplně super, kdyby multiplayer fungoval i online (přes internet), ale pokud si uvědomíme, že se jedná o pouhý port hry z roku 2004 původně určený pro konzolu GameCube, lze pochopit, že se musíme smířit se splitscreenem.

Grafická stránka je samozřejmě podobná jako předchozí hra, obě jsou pouhé porty z předchozí generace Nintendí konzole. To ale neznamená, že je hra ošklivá, naopak, řekl bych že Nintendo tehdy vymáčklo z GameCube první poslední, protože ve srovnání s ostatními hrami na Wiičku se jedná o slušnou podívanou. Ale rovnat se grafickou úrovní se Super Mario Galaxy prostě Pikmini nemůžou ani v jedničce, ani ve dvojce. Když ovšem odhlédneme od množství polygonů a jemnosti textur, styl hry je parádní a kouzelný. Každý svět má tématiku jednoho ročního období a v jeskyních se setkáme s různorodými prostředími krásně zpracovanými, od logického vzhledu jeskyně přes vykachličkovanou koupelnu, zrezivělé železné konstrukce až třeba po rozházené hračky v dětském pokojíčku. Cit pro detail a smysl pro dokonalost v prezentaci této hry opět Nintendo plně potvrzuje.

Více už nebudu prozrazovat. Prostě se opět jedná o parádní hru od Nintenda, a pokud máte alespoň trochu rádi strategie a zároveň vlastníte Wiičko, rozhodně Vám Pikminy 2 doporučuji. Trochu složitější to může být s její koupí, protože hra vyšla prakticky přesně před rokem (24. dubna 2009) a běžně v obchodech již není, ale při troše hledání najdete. V Česku dnes začíná cena této hry přibližně na 760 korunách, plus poštovné. V oblíbených anglických eshopech je vesměs tato hra vyprodaná (občas ještě narazíte na první díl), a tak jsem ji tam bohužel tentokrát levněji než v Česku neobjevil. Na druhou stranu, pokud Vám nevadí, že hra bude z druhé ruky, pak anglický eBay je spolehlivým zdrojem, jak tuto hru sehnat poměrně levně.

Tak, druhé Pikminy mám za sebou a teď přemýšlím, do kterého kousku se na Wiičku pustím dál. Vzhledem k mé dosavadní zkušenosti to opět bude hra přímo od Nintenda, však jich na poličce ještě pár čeká. Ale tentokrát to asi bude něco kratšího. Otázkou pouze zůstává, kdy se k Piminům znova vrátím. A jestli to bude Challenge mód, který jsem nehrál ani v jednom z obou dílů, a nebo až úplně nový Pikmin 3, jehož oznámení se očekává za dva měsíce na letošní výstavě E3.

Odkazy:

• Pikipedia, sekce věnovaná Pikminům v rámci serveru Wikia
• Recenze New Play Control: Pikmin 2 na Eurogamer.net
• Pikmin 2 na serveru Destructoid.com obsadil 17. místo při vyhlášení 50 nejlepších her první dekády tohoto století napříč všemi platformami, kdy s přehledem předstihl takové značky, jako třeba Bioshock nebo Call of Duty 4: Modern Warfare.

• žádná zpětná kompatibilita, současné aplikace (a že jich je) nelze použít
• žádný multitasking (jen push notifikace)
• systém nebude podporovat paměťové karty, žádné
• aplikace lze do mobilu dostat jen z oficiálního portálu
• systém nebude podporovat funkci copy & paste

Ne, že by na trhu nebyl jiný mobil, který by prakticky do puntíku splňoval tato omezení a přitom byl komerčně úspěšný. Jenže přišel do úplně jiného prostředí a podařilo se mu marketingově to, čemu se říká Blue Ocean Strategy. Telefon byl zajímavý a na trhu nebyl v té době žádný, o kterém bychom mohli říci, že je podobný. A také se shodneme, bez ohledu na to, co si o těchto firmách myslíte Vy nebo já, že obecně je prestiž značky Apple vnímána výše než u značky Microsoft, přirovnal bych to asi tak k poměru jako Audi a Volkswagen (také mají 70% komponent úplně stejných, ale renomé čtyř spojených kruhů je někde úplně jinde než renomé zakroužkovaného W).

Microsoft ale dnes provádí navíc ještě něco úplně nepochopitelného. Svými rozhodnutími hází přes palubu své současné zákazníky a snaží se mířit do úplně jiného zákaznického segmentu. Snaží se přetáhnout zákazníky od konkurence a to i za tu cenu, že obětuje své stávající zákazníky.

Nynější uživatel mobilu s Windows Mobile bude postaven před bod, kterému říkáme „switch“, výměna celé platformy. Nový systém od Microsoftu je natolik nový, že se nejedná o upgrade toho předchozího, s tím sdílí jen kousek svého názvu, nic víc. Switch ho tedy čeká i v případě, kdy by chtěl zůstat u stejného výrobce. Bude-li ovšem donucen provést switch v každém případě, pak mnohem více zváží přechod na úplně jinou značku.

Stručná předpověď, co se stane s lidmi, kteří nyní mobily s operačním systémem od Microsoftu používají:

• geekové přejdou na Android, je od Googlu, je to tak trochu Linux.
• super-geekové přejdou na Nokii 900, protože se potřebují ke svému mobilu připojovat přes telnet.
• zbývající business, který dnes používá platformu Windows Mobile, z většiny přejde k RIM BlackBerry
• běžní uživatelé přejdou na iPhone

Nové uživatele si pak Windows Phone 7 nezíská. Žádné. Můžete si cokoliv povídat o ergonomii velkých jednobarevných čtverců v asymetrickém bloku, ale když je porovnáte s relativně sexy prostředím ostatních mobilů (ať již iPhone, Nokia nebo kdokoliv jiný), na pohled je to nové prostředí od Microsoftu nejošklivější ze všech. A vizuální dojem je jedním z hlavních prodejních faktorů. Mimochodem málokdo bude chtít vypadat jako looser s ošklivým telefonem.

Microsoftu klesl podíl mezi telefony za poslední rok z 12% na 8%. To, že Windows Mobile chtěly zásadní proměnu, bylo jasné. Ten systém se za posledních 5 let prakticky nepohnul z místa. Ale směr, kterým se výrobce vydal, je nesmyslný. Z technického hlediska je možná správný, ale z business pohledu je nepochopitelný. Pro Microsoft by bylo čestnější (a také levnější), kdyby raději prohlásil: „Pánové, v businessu mobilních telefonů jsme neuspěli, raději to balíme.“