Pár měsíců poté byla na výstavě E3 ohlášeno pokračování, což bylo velkým překvapením pro všechny, jelikož trojrozměrné Máriovky byly zatím vydávány rychlostí jedna hra na jednu generaci konzolí. Tehdy se však jednalo pouze o oznámení a krátký trailer, hra byla skoro celý další rok ve vývoji. V půlce letošního června jsme se pak dočkali samotné hry. Protože jsem byl skutečně z první Galaxy nadšen, neváhal jsem ani chvilku a dvojku si předobjednal na britském e–shopu GameStation.co.uk, čímž mě jednak (včetně poštovného) vyšla o něco levněji než v naší zemi, druhak jsem ji dokonce obdržel o jeden den dřív než byl oficiální termín uvedení do prodeje a treťjak jsem za předobjednávku obdržel navíc pokladničku s ilustracemi podle této hry, která pak při vhodné příležitosti posloužila jako skvělý dárek pro mého staršího syna (aneb jak za minimum nákladů způsobit obrovskou radost).

Ale to všechno není vůbec důležité. Důležitá je jediná věc. Pokud jednička byla tak skvělá hra, museli se tvůrci překonat, aby dokázali vyrobit hru, které by mohla uspět. Pokračování v herním průmyslu často trpí tím, že přinesou pouze více téhož, jako předchozí díl. Aby si hra získala obdiv, museli by se tvůrci od jedničky odpoutat, dát si pozor, aby znova neopakovali nápady, které již jednou byly použity, a přinést novinky, které pokračování dodají novou čerstvou šťávu. A vše to zabalit do hávu, v kterém budou obě dvě hry k sobě pasovat jako nerozluční bratři Mario a Luigi. Nemožný úkol. No a víte co? Přesně tohle se Nintendu podařilo. Vítejte v dokonalé hře, vítejte v Super Mario Galaxy 2!

Příběh je opět tradiční. Želvák Bowser ještě furt nedostal svůj kousek koláče a tak znova unese princeznu Peach a začne budovat své mocné impérium. Mário se pak vydává princeznu zachránit. Čekali jste něco jiného? Kdepak, tento „příběh“ je prostě se značkou pevně spjat a můžeme pouze hledat, jaký drobný detail v některém rozhovoru nebo filmečku si tentokrát z příběhu dělá legraci. Ale Máriovky nejsou o hlubokém příběhu, to si jděte hrát RPG nebo adventury. Máriovky jsou o plošinkách, skákání, prozkoumávání a o úrovních, které lze typicky zahrát za 5−10 minut času.

Hra obsahuje drtivou většinu předmětů, které se vyskytovaly v jedničce. Ale úžasné na tom je, že všechny jsou používány jiným způsobem, než minule. Nenarazíte na úroveň, u níž byste si řekli: „Jasně, takto se to hrálo minule.“ Například v jedničce se mi velice líbila přeměna Mária na včelu a také zde ji najdete. Na rozdíl od prvního dílu ale tentokrát včelka poletuje výhradně v 2D úrovních, kdežto v prvním díle se vyskytovala čistě v 3D prostředích. Opakují se samozřejmě i další vylepšení, ať již pružina, ledový Mário a duchařský Mário, ale vždy s novým použitím.

Novinky ve hře

Nebylo by to ale správné pokračování, kdyby se v něm neobjevily také nové předměty, máme je zde tři. Nejlepší je obláčkový Mário, který dokáže vykouzlit tři obláčky, které se sice po chvilce zase rozplynou, ale než se tak stane, může na nich Mario stát. Hrdina se tak dostane do míst, která jsou pro něj normálně nedostupná. A nejúžasnější na tom je, že v některých místech fouká a obláčky plují prostorem, což je samozřejmě zapotřebí k dosažení cíle. Druhým předmětem je vrták, s jehož pomocí se lze provrtat planetou nasrkz, což je pochopitelně zapotřebí k postupu v jiných úrovních. Poslední novinkou je přeměna v kamennou kouli, s kterou lze nejen narážet do nepřátel a rozbíjet předměty, ale také koulet kuželky!

Poslední velkou novinkou je tradiční Máriův kamarád, kterého fanoušci značky znají z jiných her, ale v prvním galaktickém dobrodružství chyběl, totiž malý dinosaurus Yoshi. Mário na Yoshiho naskočí a už jedou spolu získat hvězdičku za další úroveň. Pochopitelně zde nejde o grafiku, že náš hrdina sedí na zelené ještěrce, ale o to, že Yoshi se jinak ovládá, resp. ovládá se stejně, ale reaguje jinak, rychleji běhá, dokáže prodloužit svůj skok, a má k dispozici několik dobrůtek. Když najde a sní červenou papričku, vystřelí dopředu zběsilou rychlostí, což umožní překonat místa, která za normálních okolností nestihnete projít, a navíc dokáže běhat po vertikálních plochách. Modré ovoce Yoshiho naopak nafoukne a on vypouštěním vzduchu pod sebe může vystoupat do míst, která by jinak byla příliš vysoko. No a žlutá zářící hruška naopak z dinosaura udělá lampičku ozařující své okolí, které se jinak topí ve tmě a bez světla se všechny plochy mění v díru.

To jsou novinky ve hře samotné, změny se ale objevily i ve výběru jednotlivých úrovní. Toto je jedno z míst, kde se mi více líbí první díl, ale je mi jasné, proč tato změna byla udělána. V jedničce jste začali přímo v 3D prostředí a mezi jednotlivými světy jste pobíhali po opravdu rozlehlé kosmické stanici mezi několika domečky, z nichž se cestovalo k různým galaxiím. Ve dvojce naopak Mario začíná v tradičním 2D platformovém světě a nejprve umí chodit jen doleva a doprava, další směry Vás hra naučí až o pár obrazovek později. Výběr mezi světy a úrovněmi je pak sice graficky dobře udělaný, ale víceméně se jedná pouze o seznam, v kterém si vybíráte listováním. Prostředí, které se nacházelo v jedničce, jsem si velice užíval, změna ve dvojce byla ovšem učiněna pro začínající hráče, kteří mohli mít s první Galaxy trošku problémy, když byli přímo vrženi do ovládání a prostředí, které třeba hned ne úplně ovládali.

Kousek pro začátečníky i zkušené hráče

Výše uvedené zjednodušení začátku hry a výběru úrovní se naštěstí nijak nedotklo obtížnosti samotné hry. Opět začínáte ve stavu, kdy velice snadno zvládnete prvních pár úrovní, ale obtížnost postupně přituhuje, nicméně dohrát hlavní příběh hry a osvobodit princeznu by neměl být problém prakticky pro nikoho kromě menších dětí. Na druhé straně pro náročnější hráče jsou zde opět připraveny komety, které sice fungují maličko jinak než v jedničce, ale princip zůstává: zahrajete si úroveň, kterou jste již prošli, s určitým kritickým omezením. Kromě časového limitu nebo omezení na jeden jediný život jsou zde jako novinky kosmické klony, kdy se za Vámi vytvoří řada vesmírných postaviček věrně opakujících Vaše pohyby; nicméně dotek s nimi Vás zraní (tak jako jakákoliv jiná příšera ve hře), takže nesmíte zůstat stát na místě (jinak Vás opakováním Vašich pohybů doženou, vrazí do Vás a už máte o život méně), případně pokud se pohybujete místy, kterými jste se již pohybovali, pak musíte dávat velký pozor, abyste se s nimi nestřetli. Druhou kometovou novinkou je nový typ časového omezení, kdy máte na začátku extrémně málo času (třeba jen 20 vteřin), nicméně po cestě jsou rozesety hodiny, které Vám každé při sebrání přidají dalších 10 vteřin. Asi nemusím dodávat, že mnohé komety jsou již velmi náročné a projít tyto úrovně mě občas stálo hodně pokusů.

Stejně jako v prvním díle, kometami samozřejmě bonusové úrovně nekončí. Po dokončení šestého světa se Vám odemkne svět nazvaný S, který obsahuje úrovně z první hry, ale s novými úkoly. A věřte, že to je něco úžasného pro ty, kteří jedničku hráli, obzvláště s odstupem času, jak jsem to měl já. Jedná se svým způsobem o splněnou nostalgii. No a pokud se Vám podaří najít všech 120 hvězdiček, které v jednotlivých úrovních jsou připravené (dohromady v běžných úrovních, v kometových a ve světě S), odemkne se dalších 120 zelených hvězdiček, které jsou poschovávány po jednotlivých světech a Vašim úkolem je najít je. Samozřejmě ten rozdíl je, že zatímco předtím bylo cílem se k hvězdičce dostat, ale mnohdy jste dostatečně dopředu věděli, kde je, zelené hvězdičky jsou poschovávány tak, abyste si jich pokud možno vůbec nevšimli.

Hra obsahuje i změny při hře ve dvou. Ale tu jsme doma nezkoušeli, takže zde znám novinky jen teoreticky. Stále sice druhý hráč neovládá Luigiho a bratři nemohou chodit po planetách spolu, ale druhý hráč by tentokrát měl mít trochu aktivnější roli než minule. Kromě sbírání úlomků hvězd má i určité možnosti pomáhat Máriovi proti nepřátelům nebo přibližovat předměty pro sebrání. Nicméně jak říkám, praktickou zkušenost s multiplayerem nemám, proto nebudu hodnotit.

Zábava jak kvalitou tak kvantitou

Ale všechny novinky, od vylepšení Mária, přes Yoshiho až po jiné úkoly ve starých úrovních by byly k ničemu, kdyby hra byla špatná. Opak je skutečností. Hra opět staví na čisté radosti z hopsání a objevování. Prozkoumání nepovinné oblasti bývá tradičně odměněné nějakým bonusem, příšeru je často snadné zabít zavrtěním, ale pokud na ni skočíte zvrchu, jste odměněni penízkem (který navíc léčí Máriovo zdraví). Stejně jako v jedničce k velké hratelnosti přispívá rozmanitost, kdy se sice několikrát vydáváte do stejné galaxie, ale s jiným cílem a často pozměněnými planetami; navíc zatímco v jedničce jste do jedné galaxie cestovali třeba až šestkrát, zde to bývá poloviční počet, což znamená, že se ve hře nachází podstatně více galaxií, které jsou pochopitelně každá úplně jiná. Cesta k hvězdičce na konci úrovní není vždy skákáním po plošinkách, ale někde plavete vodou, jinde balancujete na obří kouli, létáte zavěšeni pod ptákem fungujícím jako kluzák, bruslíte po ledu, a tak dále, a tak dále.

Hra výtečně pracuje s hudbou, která velmi často reaguje na to, co se na obrazovce děje. Celý soundtrack je znova nahrán orchestrem a je velmi zdařilý, mnohé melodie se Vám vryjí do paměti. A ačkoliv hra používá mnoho hudebních motivů, které znáte z prvního dílu, skladby jsou změněny. A pro dlouhodobé fanoušky značky je připravena galaxie kopírující Whomp’s Fortress ze hry Super Mario 64, pochopitelně zpracovaná v dnešní grafice a herně s využitím nových Máriových vylepšení a pohybů.

Já sám jsem v Super Mario Galaxy 2 posbíral všech základních 120 hvězdiček a k tomu zatím tři zelené, což mi zabralo něco málo přes dva měsíce hrubé herní doby a ve skutečnosti jsem s hrou strávil 46 hodin a 11 minut čistého času. To jako informace pro ty, kteří zvažují, jak moc zábavy jim vydaná tisícikoruna přinese. Oproti jiným hrám, které typicky dokončíte za 8−10 hodin hraní je to velice dobrý poměr cena/výkon. O mnohých jiných zábavách, kde tisícovka vyletí za ještě podstatně kratší čas, vůbec nemluvě. A znova zdůrazním, že za tu finanční částku v podobě hry Super Mario Galaxy 2 získáte obrovskou porci té nejlepší herní zábavy, což se o mnohých jiných kouscích říci nedá.

Závěr

Je dvojka lepší než jednička? Rozhodně je! Přestože v recenzích občas s prvním dílem prohraje, tak je jasné, že kdyby bylo pokračování jen stejně dobré jako první díl, recenzenti jej roztrhají na kusy a tak vysoká hodnocení nezíská. Každé pokračování je v recenzích vždy srovnáváno s předchozím kouskem, a pokud je pouze stejně dobrou hrou, pak vždy dostane oprávněně na frak, jelikož je chybou udělat pouze kopii toho, co minule. U Super Mario Galaxy 2 tomu tak ale není. Naopak, SMG2 v hodnoceních s prvním výletem do galaxie zdatně soupeří a v žebříčku na serveru GameRankings.com je hned za prvním dílem s rozdílem necelých 0,4%. Tento server shromažďuje recenze na hry z ostatních webů z celého světa a počítá průměrný výsledek pro každý kousek. Ano, pokud jste si odkaz otevřeli, vidíte správně: Super Mario Galaxy 2 je hrou, která v žebříčku nejlepších her všech dob a na všechny platformy skončila na třetím místě. Třetí nejlepší hra všech dob. Vy ji ještě nemáte? Tak huš, už si ji utíkejte koupit.

Odkazy

• Super Mario Galaxy 2 na mariowiki.com
• Super Mario Galaxy 2 na IGN

Tak jsem se nakonec rozhoupal, mrknul po e-shopech a nakonec využil toho, že Alza otevřela novou pobočku v Olomouci a skladem měla tuto kartu od firmy Gainward. Zvolil jsem „zlatou střední cestu“, tedy vyšší verzi s 1GB RAM, ale nikoliv tu brutálně přetaktovanou.

Kartu jsem přinesl domů, zapojil do PC a zhrozil se. Jakmile se totiž jen lehce zvýšil výkon, tak se přidaly otáčky větráku na chladiči a z počítače začaly vycházet nehezké zvuky! Vzpomněl jsem si, že podobné (možná ještě horší) zvuky původně vydávala i moje předchozí karta, jenže tam jsem to vyřešil výměnou chladiče. A tak došlo k rychlému rozhodnutí, že něco podobného musím udělat i s Gainwardem.

Moje předchozí karta nesla chladič Accelero S1 od švýcarské firmy Arctic Cooling, na který jsem ještě navíc připevnil 12 centimetrový chladič od rakouské Noctuy, který byl sice na nejnižších konstantních otáčkách (takže prakticky vůbec není slyšet), ale stále aktivně proháněl vzduch přes chladič. Ideálně bych tedy toužil téměř po tom samém. Při prohledávání webu jsem na tomto fóru na takovou myšlenku narazil i s teoretickým řešením případného problému přesahu grilu (viz dále). Takže bylo jasné, že se do toho pustím. A pokud máte podobné úmysly, tento článek pro Vás může být inspirací, jak to provést.

Materiál

Takže nejprve si projděme potřebné věci. Nejdůležitější je samozřejmě grafická karta, to přece ví každý. Jenže ono to není tentokrát jen tak. Nejen, že se bavíme o grafické kartě GeForce GTX 460, ale abychom mohli takovou úpravu provést, pak můžeme vybírat pouze ze dvou značek (vlastně je to jen jeden jediný výrobce prodávající své produkty pod dvěma různými jmény), a to jsou Gainward a Palit. Takže zatímco na jedné straně můžeme na tyto karty nadávat, že použitý větrák je mizerný a hlučný, současně je musíme pochválit, protože s žádnou jinou kartou naši úpravu udělat nelze. Jde o to, že nVidia na grafické kartě GTX 460 zavedla úplně nový formát pro uchycení chladiče na procesor (GPU), a ten je dokonce obdélníkový, na což se zatím žádný jiný chladič namontovat nedá (všechny současné jsou čtvercové). A všichni výrobci grafických karet toto rozhodnutí nVidie následují — až na Palit/Gainward, který na svém výrobku použil tradiční čtverec s roztečí 53mm.

Přiznám se, že zde jsem měl štěstí, protože toto jsem na úplném začátku (když jsem pořizoval kartu) nevěděl. Štěstí tedy bylo, že v dané době byla k dostání prakticky pouze značka Gainward, ostatní značky v obchodech ještě nebyly.

Když už máme vybránu značku (zde prakticky tu jedinou), můžeme zvolit model karty, který nám vyhovuje. K dnešnímu dni jsou k dispozici tři modely, nejslabší s 768M paměti a nejnižší rychlostí procesoru, střední třída s gigem (která byla již z výroby nepatrně přetaktována o 25MHz) a nebo nejvyšší, která má také jeden gigabajt paměti, ale byla přetaktována až na 800MHz. Z konstrukčního hlediska mezi nimi není rozdíl, vybírejte, co je zrovna Vám nejbližší a ve Vašich finančních možnostech.

Takže tu správnou kartu bychom měli, potřebujeme ještě chladič, již zmiňované Accelero S1, a pokud budete chtít vzduch přes chladič aktivně hnát, pak také nějaký větrák, já zvolil Noctua NF-S12B FLX. No a k tomu nějaké nářadí a nějaký ten volný čas.

Odstrojení

Začneme samozřejmě tím, že opatrně pinzetou sundáme nálepku, která je na spodku karty přelepená přes jeden ze šroubků a „potvrzuje“ platnost záruky. Při troše snahy lze nálepku sundat tak, že se neroztrhne, nalepte ji na kousek voskovaného papíru a uložte do krabice od grafické karty (později spolu s ostatními původními částmi), abyste v případě závady mohli kartu uvést do původní podoby a úspěšně reklamovat.

Dále sundáme plastový kryt držící větrák. Ten je připevněn čtyřmi šroubky, na které nám stačí křížový šroubovák, dva jsou zespod a dva ze štítu karty. A také odpojíme konektor toho hlučného větráku. Pak ještě musíme sundat původní chladič – jak si hned všimnete, je poměrně hustě žebrovaný a docela malý, ve srovnání s Accelerem. Chladič drží dalšími čtyřmi křížovými šroubky zespod a nakonec je zapotřebí odlepit ho od procesoru.

Nyní je dobré ještě očistit procesor od původní pasty, použijte na to papírový kapesníček máčený v lékárenském lihu. Pokud budete úspěšní, měli byste získat něco takového:

Přesah nového chladiče

A nyní přijde nejvíce dobrodružná část našeho příběhu. Pokud si přečtete fórum, na které odkazuji výše, narazíte tam na následující sled myšlenek: Strana 7, uživatel DOC-ZENITH: grafická karta je příliš malá, procesor příliš blízko štítu karty, Accelero se tam nevejde, vráželo by do skříně počítače; Strana 8, uživatel Barrel: měl podobný problém s kartou ATI 4670 a vyřešil to tak, že přesahující plechy grilu (chladiče) ohnul, pak se karta vlezla a vše fungovalo. Chtěl jsem postupovat obdobně, poměřoval jsem si od oka Accelero na předchozí kartě s novou kartou (pozicí procesoru na ni) a zdálo se, že to vyjde.

Jenže ouha! Když jsem kartu oholil od původního krytu a chladiče a zkusil poprvé Accelero přiložit, uviděl jsem něco, co mi předtím nedošlo: Accelero není v konfliktu pouze se štítem karty, ale také s druhým DVI konektorem, který je vyveden až do výšky na druhou záslepku. Pod krytem chladiče jsem to neviděl a při zkušenosti s předchozí kartou jsem takový problém neřešil, protože všechny konektory byly jen na úrovni samotné karty. A navíc, ten vystoupnutý konektor nekolidoval jen s plechy chladiče, ale dokonce i s heatpipe trubicí.

Na dvě vteřiny mě napadlo, že je vše v háji, že budu muset vrátit zpět původní chlazení a smířit se s hlukem. Ale pak jsem si řekl: V žádném případě! Tenhle boj vyhraju! Nastal čas pro skutečný chirurgický zákrok.

Vzal jsem pilku na železo a začal řezat měděnou trubičku. Pak jsem nůžkama na plech odštípal jednotlivé listy grilu. Netrvalo dlouho a Accelero mělo zbrusu novou podobu, kompatibilní s grafickou kartou.

Tímto zásahem jsem samozřejmě snížil schopnost zařízení odvádět teplo od procesoru na gril (ze čtyř heatpipe zbyly jen tři) a také jsem snížil plochu grilu, na níž se teplo odvádí (cca. pětina plechu odstraněna). Mám ale dobrou zkušenost s právě tímto chladičem z předchozí grafiky a současně jsem se v recenzích dočetl, že co se týče generování tepla, je na tom GTX 460 velice slušně.

Osazení karty chladičema

Dále následovalo naprosto standardní a nudné nalepení pasivků na paměti a regulátory napětí na kartě. Vše, jak má být.

No a nastal čas na definitivní přidělání (torza) Accelera na procesor. A zde nastal další zádrhel: chladič jsem napasoval na otvory, ten se pastou hned přilepil na procesor, já ho chtěl přitáhnout šroubečky, ty se ale nechtěly chytit. Grafický procesor GF104 je nejen velký do plochy, ale je i dost vysoký. Tak vysoký, že šroubky skrz kartu nedosáhnou do závitů chladiče!

Naštěstí je uchycení na chladiči provedené z plechu, který lze při troše snahy (rukou) ohnout. Takže jsem plech ve všech čtyřech místech maličko vyhnul, znova napasoval chladič na kartu, šroubky již dosáhly, tak jsem je přitáhl a chladič drží.

Ty vázací drátky jsou tam připravené na přichycení větráku, po zkušenosti s minulou kartou jsem již věděl, že je pohodlnější je k chladiči přichytit již před jeho instalací na kartu, než je tam pracně dostávat poté. Takže právě pomocí těchto vázacích drátků jsem ke grilu přichytil velký ventilátor Noctua a výsledek byl hotov.

Závěr

Nastal pochopitelně čas celé dílo nainstalovat do počítače. Už se žádné nepříjemné překvapení nekonalo, vše se vlezlo, větrák se točí, stěrače stírají, znáte to…

A jak to dopadlo s těmi teplotami? No samozřejmě těžko říct, nevím. S původním chladičem od Gainwardu jsem teploty měřit nestihl, původní podoba karty se kvůli hluku v počítači příliš dlouho neohřála. Bohužel ani nelze porovnávat s tím, jak by to dopadlo, kdyby se Accelero nemuselo zkrátit – protože se prostě zkrátit muselo, jinak by se nevešlo. Takže lze pouze konstatovat, jaký je výsledek, ale já myslím, že je plně uspokojivý, speciálně ještě vzhledem k tomu, že je léto a jaké teploty panují.

V klidu se teplota GPU pohybuje okolo 40°C, hry to vytáhnou nahoru na přibližně 65-70°C a samozřejmě brutální zátěž jako Furmark pošle kartu i na 85°C. Všechny uváděné teploty jsou v podmínkách, kdy je v bytě okolo 26°C (červenec), case je plně zavřená a počítač je ještě navíc zavřený ve skříni v počítačovém stolku, prostě tak, jak je PC běžně používáno (nechci ho vidět, ať je schované a funguje); pokud byl počítač volně otevřený, pak od teplot odečtěte cca. 10 stupňů. To je podle mě naprosto výtečný výsledek vzhledem k faktu, že Accelero S1 přišlo přibližně o čtvrtinu své chladící kapacity a větrák běží na naprosto nejpomalejší rychlost 600 otáček za minutu. Tato rychlost je pochopitelně konstantní, nijak se nezvyšuje ani při požadavku na vysoký výkon karty a celý počítač je ve finále prakticky bezhlučný (i když je chlazen aktivně).

Ve výsledku tedy můžeme slavnostně říci, že Accelero S1 na kartu GeForce GTX 460 nainstalovat lze. Sice to má docela dost podmínek, které začínají už tím, že si musíte koupit grafickou kartu od jediného konkrétního výrobce, pokračují přes zmenšení chladiče dost brutálním způsobem a končí ohýbáním uchycení tak, aby se chladič dal vůbec ke kartě přišroubovat. Ale vše nakonec funguje jak má, grafika má solidní teploty a hluk je pryč.

Pokud se pro tuto nebo nějakou podobnou úpravu rozhodnete také, přivítám Vaše vlastní zkušenosti níže v komentářích. Tak hodně štěstí!

• Grafická karta Gigabyte GeForce 8800GT NX88T512HP, již z výroby přetaktována (GPU 700MHz), zde je k nahlédnutí na webu výrobce stránka se specifikací; výkon 12857 bodů v 3DMark06, Windows 7 performance index 6,9 (jak pro Aero, tak pro hry); výkonově odpovídá současné grafice GTS 250, současná cena nové karty cca. 3000 Kč
• Karta má na sobě nainstalován chladič Accelero S1, současná cena nového cca. 500 Kč
• Chladič má na sobě připevněn ventilátor Noctua S12, současná cena nového cca. 300 Kč
• Teplota v idle cca. 41°C, v loadu cca. 51°C
• Prakticky bezhlučné chlazení
• Karta na výšku zabírá 3 pozice: první pozice karta, druhá pozice chladič, třetí pozice ventilátor

Prodám za 2200,- Kč. Pokud máte zájem, ozvěte se mi e-mailem na honza@honza.info ]]> http://www.honza.info/pocitace/jak-na-tiche-chlazeni-pro-geforce-gtx-460/feed/ 9 http://www.honza.info/nintendo-wii/pikmin-2-z-rozkvetle-louky-do-temne-hloubi-jeskyni/ http://www.honza.info/nintendo-wii/pikmin-2-z-rozkvetle-louky-do-temne-hloubi-jeskyni/#comments Tue, 13 Apr 2010 19:27:39 +0000 honza http://www.honza.info/?p=2110 Když jsem vloni v červenci psal recenzi na hru Pikmin (první Pikminy, jedničku), ve stejný okamžik jsem začal hrát pokračování této strategie s číslovkou dvě. Netušil jsem ale, že vítězný prapor budu moci vztyčit až po devíti měsících. Teda ne, že by to byla až tak dlouhá hra, jen holt otec dvou dětí tolik času a energie k hraní už nemá (hraji spíše výjimečně) a navíc jsem si už v jeden okamžik potřeboval od Pikminů oddechnout. Ale popořadě. A protože budu navazovat na předchozí díl, tak si raději nejprve přečtěte povídání o něm, protože ne vše budu znova vysvětlovat.

Pikmin 2 začíná přesně tam, kde jednička skončila. Teda pokud jste ji úspěšně dokončili a Olimar odletěl z Pikminí planety opravenou raketou domů. Však také spuštění nové hry krátce zrekapituluje, co se odehrálo v jedničce. Náš hrdinný astronaut potom tedy přistane na své domovské planetě a čeká ho strašné zjištění: zatímco on se věnoval opravě lodi, jeho zaměstnavatel se dostal do finančních problémů. Velkých problémů. A právě prodává veškerý majetek společnosti, aby zaplatil dluh… a šup, už je zabaven a prodán Delfín, vesmírná loď, ta vesmírná loď, kvůli níž podstoupil obrovská rizika a podařilo se mu ji opravit.

Olimar z toho dostal takový šok, až upustil suvenýr, který si přivezl ze svého dobrodružství (vršek od sodovky). Jak se ukáže, tak tento zvláštní předmět je ale považován za velmi cenný poklad a když se šéf firmy dozví, že na pikminí planetě je takových pokladů daleko víc, přidá Olimarovi parťáka Louieho, posadí je do staré rezavé dvoumístné rakety a pošle nazpět s nadějí, že finanční situaci firmy lze zachránit. Tolik úvodní minipříběh a už nastává samotné hraní, kvůli kterému jste si hru koupili.

Tak jak to v takových případech bývá, jste opět na samém začátku, kde je Vám vysvětlováno úplně všechno ve hře, aby si mohli zahrát i lidé, kteří předchozí díl ani neviděli. Pochopitelně texty jsou trochu jiné, aby to nevypadalo úplně hloupě, takže místo „Toto jsou modří Pikmini a zdá se, že se neutopí ve vodě“ budete číst „A zde máme modré Pikminy, o nichž Olimar ze své první cesty podal hlášení, že jim nevadí voda.“ Nicméně v principu musíte tutoriál absolvovat prakticky celý a i když se Nintendo snažilo, aby se v něm vyskytovaly nové nápady (takže místo odtlačení papírové krabice musíte vyfouknout papírovou tašku naplněnou vzduchem), přesto by hráč se zkušeností z prvního dílu raději okamžitě přešel na plnohodnotnou akci. Naštěstí to netrvá dlouho a již po chvilce narazíte na první novinky, které se ve hře nacházejí.

Samozřejmě bylo by chybou udělat dvojku pouhou kopií prvního dílu s novými úrovněmi. A tak nás čekají věci ještě nepoznané. Poměrně brzy nejdete otvor do země a když do něj s pár Pikminy hopnete, objevíte jeskyni. Takže kromě čtyř světů tak jako v jedničce budete navíc prozkoumávat v každém světě ještě několik jeskyní, každá jeskyně má několik pater a v nich jsou ukryté další poklady, které stráží různé příšery. Pokud začínáte tušit, že rozměr celé hry bude poněkud větší než u jedničky, ubírají se Vaše myšlenky správným směrem. Jen pro stručné porovnání, jestliže v prvním díle sbíráte 30 dílů rakety, pak ve dvojce Vás čeká pokladů 201 a málokterý získáte zadarmo bez boje.

Hned v první jeskyni také narazíte na jeden ze dvou nových druhů Pikminů, kteří ve hře jsou. Kromě již známých červených, modrých a žlutých budeme spolupracovat ještě s fialovými, kteří jsou skutečně velice silní (jak proti příšerám, tak pro nošení pokladů), a ještě s bílými, kteří jsou naopak velice drobní, ale jsou současně imunní vůči jedovatým plynům, dokáží nalézt poklady zakopané pod zem a navíc jsou jedovatí, takže pokud příšera některého sežere, moc dobře jí to neudělá. Oba dva nové druhy jsou ale velmi vzácné, nelze si je „vyrábět“ z kytek a zabitých příšer. Pouze velmi výjimečně v jeskyních narazíte na fialovou nebo bílou kytičku a když do ní naházíte některé již existující Pikminy, tak se jim změní barva kůže a také jejich schopnosti. Netřeba dodávat, že bez využití nových druhů hru nelze dohrát.

Další novinku jsem už zmínil v popisu úvodního příběhu a tou je druhý astronaut Louie. Ten pochopitelně není ve hře na okrasu a postupně budete postaveni před úkoly, které budou vyžadovat spolupráci obou astronautů, s jedním samotným nepůjde úkol vyřešit. A tato spolupráce bude nutná jak v případě, kdy budete chtít s Pikminy dojít na nějaké místo, tak u některých příšer i v případě boje proti nim. Mimochodem, jména astronautů Olimar a Louie jsou inspirovány nejslavnějšími instalatéry na světě, Mariem a Luigim.

Princip hry samozřejmě zůstává obdobný jako v předchozí verzi, tedy prozkoumávat okolí, množit Pikminy, bojovat proti příšerám a sbírat poklady. Vše s využitím různých vlastností jednotlivých druhů malých Pikminů. Jakmile posbíráte poklady v dostatečné hodnotě na zaplacení dluhu, skočíte do rakety a poletíte nazpět domů vyřešit finanční resty. A ačkoliv v tomto okamžiku hra ještě nekončí a budete mít dobrý důvod se na planetu vrátit, toto byl okamžik, kdy jsem si řekl dost a v hraní si vybral velikou pauzu. Pikminy jsem totiž hrál v kuse hodně dlouho, hned po jedničce jsem začal dvojku (která je navíc několikanásobně větší) a přestože se jedná o výbornou hru, už mi v tu chvíli lezly ty malé barevné potvory krkem, zvlášť když jsem zjistil, že splnění původního úkolu ještě není koncem celé hry.

Po nějaké době jsem samozřejmě opět dostal chuť hru skutečně dokončit. Tak jsem se ke hře znova vrátil a absolvoval její de facto druhou polovinu. Když jsem se pak ve Wiičku podíval do statistik, našel jsem, že celá hra mi trvala přibližně 45 hodin čistého času, tolik informace pro ty, kteří chtějí vědět, jak mnoho zábavy jim tento kousek nabídne. Tedy jen v hlavním příběhu, kromě něj tady máme ještě i další možnosti strávit čas s touto hrou, viz níže.

Pochopitelně, tak jak to chodí u všech her, postupně náročnost stoupá a obzvláště dvě poslední jeskyně stojí za to. V první z nich, která se jmenuje Hole of Heroes, se znova postavíte bosům (velkým potvorám), které jste již sice jednou porazili, ale v nových (a pochopitelně podstatně obtížnějších) situacích. No a úplně poslední jeskyně v celé hře, nazvaná Dream Den, naopak obsahuje úplně stejná patra, s jakými jste se již setkali ve hře dříve, ale nové obsazení potvorami tato patra činí o dost obtížnějšími. Obzvláště desáté patro skutečně stálo za to, většina patra je pod vodou, takže používáte téměř výhradně modré Pikminy, nesmíte se s nimi ale bezhlavě pouštět do jednotlivých bojů, protože Vám jich musí zůstat nejméně 15 na odnesení pokladu.

Pojďme si ještě na závěr stručně říci pár dalších novinek, které se ve hře nacházejí. V této hře je zrušen časový limit, kdy v jedničce máte 30 dní (herních dní, každý trvá cca. 20 minut skutečného času) na splnění hlavního úkolu hry. Dle vysvětlení z první hry takto dlouho vydrží Olimarovi jeho skafandr a pokud to nestihne, tak se otráví jedovatým plynem kyslíkem, který se na pikminí planetě hojně vyskytuje. Ve dvojce tento časový limit chybí, hru můžete hrát jak chcete dlouho. Ačkoliv v mnohých recenzích tuto změnu vítají, já budu překvapivě zastávat opačný názor. Časový limit v jedničce byl super a nutil Vás, abyste herní den neproflákali množením Pikminů, ale poměrně usilovně hledali také poklady (díly rakety). Škoda této změny.

Opět máme ve dvojce Challenge mód, který je ale úplně jiný než v jedničce. Do toho jsem se ale ještě nepustil, zatím jsem pouze dokončil hlavní hru, takže nebudu nijak hodnotit. Ale tuším, že za půl roku zase dostanu na Pikminy chuť a šáhnu právě po Challengi. Kromě toho máme ale v Pikminech 2 nově i multiplayer, který v první hře chyběl. Zkoušel jsem ho jen jednou a vypadá super, bohužel to nebylo proti rovnocennému soupeři (jednalo se o sedmileté dítě, které navíc vidělo tuto hru poprvé v životě), ale na první pohled se mi to moc líbilo. V multiplayeru každý hráč vlastní jednu skleněnku a navíc se na herní ploše nachází další skleněnky (plus příšery, pochopitelně). Vyhraje ten hráč, který buď získá tři skleněnky z plochy a nebo soupeřovu skleněnku. Pochopitelně bylo by úplně super, kdyby multiplayer fungoval i online (přes internet), ale pokud si uvědomíme, že se jedná o pouhý port hry z roku 2004 původně určený pro konzolu GameCube, lze pochopit, že se musíme smířit se splitscreenem.

Grafická stránka je samozřejmě podobná jako předchozí hra, obě jsou pouhé porty z předchozí generace Nintendí konzole. To ale neznamená, že je hra ošklivá, naopak, řekl bych že Nintendo tehdy vymáčklo z GameCube první poslední, protože ve srovnání s ostatními hrami na Wiičku se jedná o slušnou podívanou. Ale rovnat se grafickou úrovní se Super Mario Galaxy prostě Pikmini nemůžou ani v jedničce, ani ve dvojce. Když ovšem odhlédneme od množství polygonů a jemnosti textur, styl hry je parádní a kouzelný. Každý svět má tématiku jednoho ročního období a v jeskyních se setkáme s různorodými prostředími krásně zpracovanými, od logického vzhledu jeskyně přes vykachličkovanou koupelnu, zrezivělé železné konstrukce až třeba po rozházené hračky v dětském pokojíčku. Cit pro detail a smysl pro dokonalost v prezentaci této hry opět Nintendo plně potvrzuje.

Více už nebudu prozrazovat. Prostě se opět jedná o parádní hru od Nintenda, a pokud máte alespoň trochu rádi strategie a zároveň vlastníte Wiičko, rozhodně Vám Pikminy 2 doporučuji. Trochu složitější to může být s její koupí, protože hra vyšla prakticky přesně před rokem (24. dubna 2009) a běžně v obchodech již není, ale při troše hledání najdete. V Česku dnes začíná cena této hry přibližně na 760 korunách, plus poštovné. V oblíbených anglických eshopech je vesměs tato hra vyprodaná (občas ještě narazíte na první díl), a tak jsem ji tam bohužel tentokrát levněji než v Česku neobjevil. Na druhou stranu, pokud Vám nevadí, že hra bude z druhé ruky, pak anglický eBay je spolehlivým zdrojem, jak tuto hru sehnat poměrně levně.

Tak, druhé Pikminy mám za sebou a teď přemýšlím, do kterého kousku se na Wiičku pustím dál. Vzhledem k mé dosavadní zkušenosti to opět bude hra přímo od Nintenda, však jich na poličce ještě pár čeká. Ale tentokrát to asi bude něco kratšího. Otázkou pouze zůstává, kdy se k Piminům znova vrátím. A jestli to bude Challenge mód, který jsem nehrál ani v jednom z obou dílů, a nebo až úplně nový Pikmin 3, jehož oznámení se očekává za dva měsíce na letošní výstavě E3.

Odkazy:

• Pikipedia, sekce věnovaná Pikminům v rámci serveru Wikia
• Recenze New Play Control: Pikmin 2 na Eurogamer.net
• Pikmin 2 na serveru Destructoid.com obsadil 17. místo při vyhlášení 50 nejlepších her první dekády tohoto století napříč všemi platformami, kdy s přehledem předstihl takové značky, jako třeba Bioshock nebo Call of Duty 4: Modern Warfare.

• žádná zpětná kompatibilita, současné aplikace (a že jich je) nelze použít
• žádný multitasking (jen push notifikace)
• systém nebude podporovat paměťové karty, žádné
• aplikace lze do mobilu dostat jen z oficiálního portálu
• systém nebude podporovat funkci copy & paste

Ne, že by na trhu nebyl jiný mobil, který by prakticky do puntíku splňoval tato omezení a přitom byl komerčně úspěšný. Jenže přišel do úplně jiného prostředí a podařilo se mu marketingově to, čemu se říká Blue Ocean Strategy. Telefon byl zajímavý a na trhu nebyl v té době žádný, o kterém bychom mohli říci, že je podobný. A také se shodneme, bez ohledu na to, co si o těchto firmách myslíte Vy nebo já, že obecně je prestiž značky Apple vnímána výše než u značky Microsoft, přirovnal bych to asi tak k poměru jako Audi a Volkswagen (také mají 70% komponent úplně stejných, ale renomé čtyř spojených kruhů je někde úplně jinde než renomé zakroužkovaného W).

Microsoft ale dnes provádí navíc ještě něco úplně nepochopitelného. Svými rozhodnutími hází přes palubu své současné zákazníky a snaží se mířit do úplně jiného zákaznického segmentu. Snaží se přetáhnout zákazníky od konkurence a to i za tu cenu, že obětuje své stávající zákazníky.

Nynější uživatel mobilu s Windows Mobile bude postaven před bod, kterému říkáme „switch“, výměna celé platformy. Nový systém od Microsoftu je natolik nový, že se nejedná o upgrade toho předchozího, s tím sdílí jen kousek svého názvu, nic víc. Switch ho tedy čeká i v případě, kdy by chtěl zůstat u stejného výrobce. Bude-li ovšem donucen provést switch v každém případě, pak mnohem více zváží přechod na úplně jinou značku.

Stručná předpověď, co se stane s lidmi, kteří nyní mobily s operačním systémem od Microsoftu používají:

• geekové přejdou na Android, je od Googlu, je to tak trochu Linux.
• super-geekové přejdou na Nokii 900, protože se potřebují ke svému mobilu připojovat přes telnet.
• zbývající business, který dnes používá platformu Windows Mobile, z většiny přejde k RIM BlackBerry
• běžní uživatelé přejdou na iPhone

Nové uživatele si pak Windows Phone 7 nezíská. Žádné. Můžete si cokoliv povídat o ergonomii velkých jednobarevných čtverců v asymetrickém bloku, ale když je porovnáte s relativně sexy prostředím ostatních mobilů (ať již iPhone, Nokia nebo kdokoliv jiný), na pohled je to nové prostředí od Microsoftu nejošklivější ze všech. A vizuální dojem je jedním z hlavních prodejních faktorů. Mimochodem málokdo bude chtít vypadat jako looser s ošklivým telefonem.

Microsoftu klesl podíl mezi telefony za poslední rok z 12% na 8%. To, že Windows Mobile chtěly zásadní proměnu, bylo jasné. Ten systém se za posledních 5 let prakticky nepohnul z místa. Ale směr, kterým se výrobce vydal, je nesmyslný. Z technického hlediska je možná správný, ale z business pohledu je nepochopitelný. Pro Microsoft by bylo čestnější (a také levnější), kdyby raději prohlásil: „Pánové, v businessu mobilních telefonů jsme neuspěli, raději to balíme.“

Ono se to snadno napíše, krásná teorie, pokud si ale myslíte, že jen tak vlezete do zdrojáků češtiny pro WordPress a položky si opravíte, okamžitě se vystavíte problému. Totiž webové stránky (stejně jako drtivá většina aplikací pracujících s textem) odstavce zalamují do jednotlivých řádků podle mezer. Což je v pořádku právě do té doby, než Vám mezery začnou oddělovat tisíce v číslech. Protože řádek uprostřed čísla zalomit nechcete. Číslo potřebujete držet pohromadě. Řešení se nazývá tvrdá mezera a tím se řítíme do největších hlubin trapné chyby, se kterou se musíme poprat. (doplnění informace o tenké mezeře z předchozího odstavce: tenká mezera reperezentovaná entitou   je totiž v HTML zlomitelná přes řádek, tak proto ji nemůžeme použít pro formátování čísel)

Ne, chyba se nenachází v češtině pro WordPress. Nenachází se ani ve WordPressu samotném. Je skryta ještě níže, přímo v samotném PHP. Totiž, WordPress naprosto správně pro formátování čísel používá nativní funkci PHP, která se jmenuje number_format(). Potíž je v tom, že tato funkce neumí pracovat s tvrdými mezerami, a to ani s řetězcem   ani s pevnou mezerou zapsanou jako ASCII znak o hodnotě 160. Pokud ji předhodíte, že má použít pro oddělení tisíců tvrdou mezeru, ve výsledku místo ní dostanete čtvereček. To je naprosto nepoužitelné.

A naprosto trapné na celé situaci je, že problém s touto funkcí je reportovaný do PHP již mnoho let (viz velmi dlouhý log u popisu této funkce), netrápí jenom Čechy, ale i mnohé početnější národy používající stejné formátování, jmenujem třeba Francii nebo Rusko. A nikdo s tím nic nedělá.

Rozhodl jsem se, že se se situací nesmířím. Na svém webu chci mít čísla naformátovaná správně česky. Asi bych uměl najít zmíněnou funkci ve zdrojácích PHP a zkompilovat si vlastní modifikaci, bohužel PHP u svého web-hostera nevyměním, takže situaci musím vyřešit o úroveň výše, ve WordPressu. Nejedná se však o situaci, kterou by šlo vyřešit plug-inem, ale musel jsem sáhnout napřímo do střev samotného WordPressu. To ve výsledku znamená, že s každým upgradem WordPressu, byť tím nejmenším, to musím udělat znova.

Vlevo u seznamu souborů ke stažení vidíte, že to vše funguje správně. Velikost souborů má desetinnou část oddělenou čárkou a u počtu stažení je vždy oddělovačem tisíců nedělitelná mezera, takže se nestane, že by se číslo rozdělilo na více řádků. Tak to má být.

Pokud chcete, aby i na Vašem webu byla čísla správně česky naformátována, můžete si stáhnout následující archiv. V něm najdete tři soubory, které nahrajte (do příslušných adresářů) Vaší instalace WordPressu přes ty původní. Pozor: soubory v tomto archivu jsou v této chvíli pro WordPress verze 2.9.2 a pokud máte jinou verzi WordPressu, tak to nedělejte, WordPress by mohl přestat fungovat. Modifikace je určena jen pro verzi 2.9.2, pro žádnou jinou.

Dobrá zpráva na závěr: tento problém jsem již před časem nahlásil vývojovému týmu WordPressu a lze předpokládat, že nějakým způsobem se s ní popasují a v budoucnu bude možné, aby oficiální čeština měla korektní formátování čísel tak, jak má být. Zatím se řeší, jakým způsobem toto zařídit, jestli tak, jak jsem to udělal já, nebo nějakým filtrem, ale to je méně podstatné; nyní je milestone nastavený na verzi 3.0, tzn. vývojový tým by to chtěl mít v této verzi již vyřešené (ale na druhé straně si můžete v logu všimnout, že už se oprava plánovala pro verzi 2.9 a pak se to zrušilo). Tak držme palce, že řešení popsané a nabídnuté ke stažení v tomto článku je pouze dočasným workaroundem.

Tou dobou měla být u O2 v prodeji již BlackBerry 8520, o kterém jsem se zmiňoval v teoretické úvaze, jak to bude s optickým trackballem. Jenže realita byla jiná, telefon ve skutečnosti ještě skladem nebyl. Já ale potřeboval svou situaci vyřešit a tak jsem se rozhodl pro BlackBerry 8900, které se tou dobou doprodávalo a mělo být nahrazeno právě osmdesátpětadvacítkou. Poslední model s kuličkou.

Nyní se mi již do ruky nové BlackBerry 8520 dostalo, tři kousky ve firmě máme. Nejprve tedy o optickém trackballu (tzv. trackpadu): musím říct, všechna úcta, funguje to pěkně. Stručný popis pro všechny, nejen pro ty, kteří už mají nějaké BlackBerry, ale i pro jiné mobilisty: každý mobil má dnes nějaké směrové ovládání, typicky čtyři kurzorové klávesy (nahoru, dolů, doprava, doleva), někdy ještě navíc s potvrzovacím tlačítkem uprostřed. BB 8520 má místo toho jedno jediné tlačítko, nijak velké, které zastoupí všech pět ovládacích tlačítek najednou. Když ho zmáčknete, tak má samozřejmě funkci toho potvrzení. Pokud ale na něj přiložíte prst a posunete ho některým směrem, telefon to zpracuje jako stisk směrové klávesy. Posunete palec nahoru, jako byste stiskli klávesu nahoru. Je to podobné touchpadu na noteboocích, tak jak se ovládá šipka myši. Je to citlivé a moc příjemné.

Vlevo BlackBerry 8520, vpravo BlackBerry 8900

Mimo to je ale BlackBerry 8520 bohužel zklamáním. Je pravda, že cena telefonu oproti modelu 8900 klesla přibližně na dvě třetiny, ono je ale i skutečně vidět, že se šetřilo. Nejen, že telefon s nižším modelovým číslem je čistě černý (kdežto vyšší model s kombinací černé a stříbrné působí elegatněji), to by byl jen designový prvek. Ale k novému bezkuličkovému stroji nedostanete pouzdro. Nejen, že jakýkoliv mobil bez pouzdra trpí, ale tradičně BlackBerry si umí poznat, když ho do originálního pouzdra vložíte a v pouzdře se pak může chovat jinak (např. v pouzdře zvoní, kdežto vytažené pouze vibruje). A ani tohle ten nový stroj neumí, protože mu chybí senzory, takže i když máte starší pouzdro po svém předchozím přístroji (protože velikost modelů 8310, 8520 i 8900 je stejná), tak tahle funkcionalita bude chybět. Také dodávaná nabíječka má pouze Euro koncovku, kdežto všechny předchozí modely měly také koncovku pro Anglii a USA. Prostě se šetřilo všude, kde to jen trochu šlo.

Oba přístroje zezadu. Celá horní část BlackBerry 8520 (vlevo) je pogumovaná.

Na mém předchozím BB 8310 byla horní část telefonu potažena gumou, která se po čase začala loupat. Naštěstí u modelu 8900 nic takového není. Jenže naopak u modelu 8520 je gumou potažena opět horní část telefonu, podstatně větší část než u 8310 a jsou tam tlačítka Play/Pause, Rewind a Forward pro ovládání MP3 přehrávače. No to se bude loupat, běda!

A v neposlední řadě 8520 má stejný displej jako 8310, tzn. rozlišení 320×240. Jenže já si za měsíc tak zvykl na displej s jemným rozlišením 480×360 (při stejné milimetrové velikosti displeje), že se mi to horší rozlišení okamžitě nelíbí. Pokud bych měl zabíhat do detailů, tak ještě 8900 má zabudovanou GPS-ku, kdežto 8520 nikoliv; i když je pravda, že existuje model 8530 s GPS-kou, jenže ten se v naší zemi neprodává. Ale GPS v mobilu nepoužívám, takže mě to netrápí.

BlackBerry 8900 (vpravo) chráněné pouzdrem

Telefon je samozřejmě plně funkční, je to poctivé BlackBerry se vším všudy, tzn. rychlostí stroje, ovládáním, milionem nastavení, dlouhou výdrží na baterku a tak dále. V současné nabídce telefonů s ostružinou ve znaku je model Bold 9700 bohužel už cenově zbytečně vysoko, jenže 8520 šlo zase s cenou příliš dolů a je to na výsledném produktu znát. A tak nakonec jsem rád, že jsem nemohl čekat a musel si pořídit ten poslední přístroj s kuličkou. Doufám, že vydrží.

Hry v této sérii se označují jako adventure, tedy dobrodružství. Protože se ale k tomuto označení hlásí jen velmi málo her, řekněme, že nejblíže to má k RPG. S těmi rozdíly, že v naší hře nemáme skupinu bojovníků s rozličnými povoláními, ale jediného hrdinu, ten se nijak nevyvíjí a celou hru má pořád stejné schopnosti (i když je pravda, že postupně nachází předměty, s jejichž použitím dokáže nové kousky, ale bez nich je pořád stejný) a bojový systém je velmi jednoduchý, skládá se z tří různých útoků mečem a to je vše. Nicméně u této hry platí známé pravidlo, že v jednoduchosti je síla. Není zapotřebí vytvářet komplikovanou hru, aby byla zábavná, mnohdy méně bývá více, a Zelda to podtrhuje.

Hra totiž nestaví na vybíjení nepřátel, i když i těch zde máme požehnaně včetně několika bosů. Nosnou částí hry je ovšem prozkoumávání světů, získávání indicií a řešení různých logických hříček. Případně jsou obě herní složky promíchané, takže bez zabití příšery hlavolam nerozluštíte či naopak. Koncept hry se nezměnil za více jak 20 let, kdy vznikla první hra v sérii, ale proč měnit něco, co funguje. Link, to je ten hlavní hrdina ve hře, se vždy musí dopravit k dalšímu bludišti (dungeonu), v této konkrétní hře lodí po moři k jednotlivým ostrovům, což nemusí být úplně jednoduché, již zde musí většinou vymyslet způsob, jak se tam dostat, a po cestě se vypořádat s několika nepřáteli. Poté musí projít část bludiště (pobíjením příšer a řešením hádanek), pak najde nový předmět, v druhé části bludiště se postupně naučí tento předmět používat (několika různými způsoby) a nakonec je zde bos, jehož lze porazit jedině s využitím toho nového předmětu a navíc, jak se na správného bose sluší, není to úplně obyčejný boj, musíte vymyslet, jak na něj. Pak následuje druhé bludiště, třetí a tak dále, až dojdete k souboji s hlavním zloduchem celé hry a je konec.

A kromě toho je zde několik miniher (nebo tzv. vedlejších úkolů), které sice nejsou povinné, ale často Vám jejich absolvování pomůže v hlavním příběhu. Typicky se v hrách o princezně Zeldě nachází rybaření a ani v tomto kousku nechybí. Dále můžeme ze dna moře lovit různé poklady, střílet z lodního kanónu do terčů nebo třeba se valit jako goronský chlapec a sbírat rupie, což jsou zdejší peníze.

Příběh

Na rozdíl od Mária, kde příběh prakticky neexistuje (a nebo by se dal říci jednou holou větou včetně všech zvratů a detailů) je naopak Zelda na řádném příběhu postavená. Ono by se sice také dalo říci, že Link je pouze jinou variantou tlustého instalatéra, protože i zde hlavní zloduch unese princeznu a netypický hrdina se vydává na její záchranu. Jenže tentokrát se jedná skutečně o poctivý příběh, Link se na své cestě potkává se spoustou barvitých postav, ať již spřátelených nebo nepřátelských, s nimiž komunikuje (ač sám nemluví), dozvídá se jejich vlastní příběhy, pomáhá řešit jejich vlastní problémy atd. Některé postavy jej během dobrodružství doprovází, v naší hře víla Ciela a mořeplavec Linebeck. Na různých ostrovech pak žijí různé národy, povětšinou lidé, ale kromě nich narazíme i na jiné rasy, např. horské Gorony nebo sněžné Anouki. A také na duchy již vyhynulé rasy z Dlážděného království (Cobble Kingdom).

Příběh samozřejmě není příliš komplikovaný, což nelze asi čekat v žádné počítačové hře, přece jen se nejedná o knižní opus o tisíci stranách. To je ale jedině dobře, alespoň příběh pěkně plyne dopředu a není v něm prostor pro logické chyby. I tak je ale samozřejmě příběh velmi silnou stránkou hry, protože na rozdíl od Mária (který je jinak výtečnou hrou) si ze hry budete pamatovat nejen samotné herní momenty, ale právě i celou story, kterou jste postupně rozkrývali.

Grafika a ovládání

Grafická stránka hry je v dnešní době zcela netypická a přitom naprosto kouzelná. Všechny dnešní hry se honí za vysokým rozlišením a brutálními grafickými efekty, ale Phatnom Hourglass na to jde úplně jinak. Autoři se nesnažili o co nejvěrnější stvárnění postav a prostředí, ale naopak pomocí technologie zvané cell-shading docílili výsledku, který se dá přirovnat ke kresleným večerníčkům. I grafické zpracování tak podtrhuje úžasnou pohádkovou atmosféru celé hry. Navíc si troufám tvrdit, že tento grafický styl má ještě jednu výhodu. Pokud se tvůrce hry snaží o realistický vzhled, pak u her z fantasy prostředí mohou některé příšery vypadat spíš směšně než hrůzostrašně, viz Final Fantasy. Pokud celá hra vypadá jako roztomilá pohádka, pak tento problém netřeba řešit.

A ještě jednou věcí mě grafické zpracování hry zaujalo. Ačkoliv je hra ve 3D, používá při procházení bludišť top-down perspektivu (nikoliv izometrii), takže kamera je nahoře nad herním prostředím. Je to sice 3D, ale strašně moc to připomíná staré gamesy z osmi- a šestnáctibitových dob, které jsem hrával na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A na ty staré hry mám úžasné vzpomínky, protože tehdy hry z technických důvodů nemohly zaujmou grafikou, ale musely být o něčem. A Zelda je v tomto velmi podobná. Nebylo by pravdou, kdybych řekl, že graficky je hra nic moc. Graficky je hra kouzelná, ale nestaví na co nejšílenějších grafických efektech. To hlavní, proč je ta hra tak výborná, není v grafice.

Další zajímavou kapitolou je ovládání hry. Vše ve hře velice intuitivně ovládáte pomocí stylusu (tužky). Když přiložíte stylus na displej, tak tím směrem se Link rozejde. Když klepnete na příšeru, Link po ní sekne mečem. Stylusem nakreslíte trasu, kterou má letět bumerang nebo kterou má putovat bomba na kolečkách zvaná Bomb-chu. Není si nutno pamatovat, které tlačítko co dělá, protože tlačítka vůbec nepoužíváte. Je to výborné, okamžitě to každý pochopí. Jako u každé podobné hry máte samozřejmě k dispozici mapu. Díky dotykovému displeji si do ní můžete dělat vlastní poznámky. To je výborné pro řešení spousty zádrhelů v bludištích.

Hratelnost

Ale jak jsem se již snažil naznačit, stejně jako u Mária není nejsilnější stránkou této hry ani grafika, ani příběh, ale hratelnost. Zábava v čisté podobě, něco, co Vás žene dál v celé hře, něco, díky čemu Vás hra celou dobu baví. Máte radost z každého vyluštěného hlavolamu, z každého poraženého bose. Když vyplujete s parníkem na moře a Linebeck zatroubí lodní sirénou, objeví se Vám úsměv na rtech.

Zelda ale na rozdíl od Mária není tou chvilkovou pařbou na ranní cestu tramvají do práce nebo na pětiminutovou přestávku ve škole. Protože je zapotřebí sledovat příběh, zapamatovat si, co kdo řekl, neboť některé informace nezužitkujete ihned, ale až po čase, je dobré se do hry pustit, pokud máte alespoň půl hodinky času a víte, že budete moci zdolat alespoň nějakou souvislou část dobrodružství. Ale co to plácám, vlastně tomu tak vůbec není. Vždyť zde máme ty minihry, které jsou jen na pár minut. Takže pokud máte před sebou více volného času, věnujete se dál hlavnímu příběhu. Pokud je času méně, zahrajete si vedlejší úkoly a minihry.

Nejsem žádný herní pařan, ty časy jsou už dávno pryč. Mám spoustu jiných zálib a povinností a když si chci něco zahrát, musí to stát za to, protože věnovat svůj volný čas špatným hrám by byla hloupost. Byly doby, kdy jsem hrával mnohem více. Před dvaceti lety jsem paříval nejprve na ZX Spectru a pak na Amize. A Zelda mi připomněla dvě hry, které jsem tehdy hrával a byly naprosto úžasné: Knight Lore a Cadaver. Ne, Zelda není stejná hra jako tyhle dvě, ale prostě sem si na tyto dva kousky, které mě před dvěma dekádami ohromně bavily, při hraní Phantom Hourglass vzpomněl. Protože mě Zelda také velice bavila.

Závěr

Tohle byla moje první Zelda vůbec. To znamená, že na začátku jsem vůbec nevěděl, co mám čekat, co mám dělat. A tak se dobrovolně přiznám, že jsem obzvláště v první půlce hry potřeboval pomoc. Dnes je to s pomocí samozřejmě velmi jednoduché, na internetu se válí spousta návodů na zdolání her a pokud se Vám nechce návody číst, tak na YouTube se lze podívat, jak se hry hrají, najít ten Váš zásek ve hře a odkoukat, jak se s ním vypořádat. Já jsem zvolil tu první variantu, protože jsem si chtěl alespoň trochu objevování užít, kdežto přímo se podívat, jak danou věc vyřešit, by mi připadalo až příliš nudné. Použil jsem návod ze serveru IGN a dole najdete odkaz, pokud byste byly v obdobné situaci jako já. Naštěstí jsem navzdory zvyšující se obtížnosti hry návod potřeboval čím dál tím míň a od poloviny hry pak už prakticky vůbec.

Možná se divíte, proč se vůbec rozepisuji o hře, která je dva a půl roku stará. Obzvláště v okamžiku, kdy vyšla nová Zelda, pokračování této hry. No právě. Protože se jedná o výbornou gamesu, kterou si stojí za to zahrát. A pokud o koupi Zeldy pro Nintendo DS uvažujete, pak bych jednoznačně doporučil koupit nejprve Phantom Hourglass, protože když Vás tato hra bude bavit, což nejspíš bude, můžete pak pokračovat nejnovějším dílem Spirit Tracks, který se odehrává až později a obsahuje spoustu referencí a narážek na předchozí díl. Prodloužíte si tak zábavu s Linkem a Zeldou na dvojnásobek.

Horší záležitostí může být samotná koupě. Přece jen hra již v prodeji není, nejen u nás, ale ani v zahraničí a obchody ji už nemají. Rozumnou variantou je tak bazarový nákup hry z druhé ruky. Já zvolil eBay a nakoupil hru z Ameriky, což je možné díky tomu, že Nintendo DS není chráněné regionálním zámkem (na rozdíl například od Wiička). A ještě jedna důležitá informace, asi hlavně pro rodiče: bez rozumné znalosti angličtiny si tuto hru zahrát nelze.

Legend of Zelda: Phantom Hourglass je výborná hra, která Vás zabaví třeba na dovolené nebo večer na hotelu na služební cestě, díky tomu, jak snadné je vzít si hru s sebou. Velmi ji doporučuji a až dohraji pokračování Legend of Zelda: Spirit Tracks, tak nezapomenu poreferovat. No a pak mě asi čeká Legend of Zelda: Twilight Princess na Wiičku, i když herní doby okolo 100 hodin se zatím docela děsím…

Dohráno.

Odkazy:

• Hra Legend of Zelda: Phantom Hourglass na serveru IGN.com (recenze, návod)
• Česká recenze hry Legend of Zelda: Phantom Hourglass na serveru Doupě.
• ZeldaWiki.org, server s velkým množstvím článků o všech hrách ze série Legend of Zelda.

Použité obrázky ze hry pochází ze serveru IGN.com.

Kamarád ale bydlí jen asi 200 metrů ode mě a navíc jsme měli další důvody se potkat, tak jsem se k němu stavil a skutečnost byla taková, jakou zmiňoval. Gadget byl slepý, informace o počasí se nezobrazovaly, seznam měst zůstal prázdný. Takto to samozřejmě používat nešlo.

Tak jsem chvilku googlil a hledal a nakonec jsem něco našel. V OEM instalaci Windows 7 od firmy Dell (ta totiž vyrobila zmíněný notebook) chyběla jedna ActiveX komponenta, kterou gadget používá. Přitom výchozí instalace Windows 7 od Microsoftu tuto komponentu obsahuje. Fakt divné.

Naštěstí ve Windows je další komponenta se stejnou funkčností, pouze s jiným jménem. Takže jsem gadget opravil a ten, pokud jednu komponentu nenajde, tak zkusí druhou. A vše nyní funguje i na notebooku mého kamaráda tak, jak má.

Takže je zde nová verze mého gadgetu. Z uživatelského pohledu neumí nic nového a pokud Vám předchozí verze v pořádku funguje, tak vlastně ani není důvod upgradovat na novou. Ale pokud by gadget byl i u Vás slepý, tak můžete zkusit tuhle verzi. Pochopitelně nyní jde z mých stránek stáhnou již pouze nová verze, která umí použít obě dvě komponenty, takže není důvod ponechávat starou. A nic jiného se v gadgetu nezměnilo (teda ještě kromě čísla verze).

Řešení bylo jednoduché, z webu Adobe jsem stáhl nejnovější patch s visačkou 6.0.4, nahodil ho tam a už je vše jak má být. Ale ten screenshot mi přišel zajímavý, tak ho sem dávám. Ovládat grafický program pomocí slepých ikonek musí být zvláštní challenge. (Všechny ostatní programy od Adobe byly v pořádku, pouze InDesign měl tuto zvláštní chybu).

Zastávám názor, že za software se má platit. Je v tom i kus stavovské cti, sám jsem ajťák, programováním jsem se ještě před pár lety živil, občas si něco spíchnu i dnes. V půlce devadesátých let jsem měl rozdělaný engine pro platformovku na AGA čipsetu (nikdy nedokončeno). A tak vím, kolik práce takové programování dá. A kromě toho, kdo nechce platit, proto toho je k dispozici spousta freewaru, operačními systémy počínaje, seriozními aplikacemi pokračuje a hrami konče, takže výmluva, že člověk na software nemá peníze, nefunguje. Proto v tomto článku nebude ani zmínka o získání hry jinak než legálně.

Takže logicky jste dospěli do stavu, kdy byste svému novému elektrickému miláčkovi pořídili pár dalších placatých koleček s herním obsahem. První, co člověka napadne, je skočit do auta, zajet do nejbližšího nákupního centra a tam navštívit JRC nebo Bontoland a něco si vybrat. Má to samozřejmě své pozitivum, novou hru máte okamžitě v rukách a můžete hrát. Má to ale i negativum, zaplatíte mnohem více.

Naštěstí se právě nyní nacházíme v období výprodejů. Ty už překvapivě dorazili i k nám a některé zboží lze skutečně sehnat se zajímavou slevou. Her se to bohužel moc netýká. Tedy abych pravdu řekl, i u nás jste lákání na výprodeje her, ale pokud se podíváte dobře, nejedná se o žádnou speciální akci, protože jde vesměs o alespoň rok staré hry, které by zlevnit musely tak jako tak. No a když už nějaký obchod skutečně zajímavou slevu výjimečně udělá, pak je to na hru, které na Wiičko není.

Naštěstí žijeme v době internetu a jsme součástí Evropské Unie, takže nakupovat z Anglie je prakticky stejné, jako nakupovat v rámci naší malé země. Bohužel je to až příliš podobné, protože dodací doba bývá obdobná (3-4 dny) a poštovné z Anglie bývá nižší než v rámci ČR (typicky 3 libry, takže do 90 Kč). A ceny her samotných výrazně nižší. Je to smutné, ale je to tak. Člověk nevidí jediný rozumný důvod, proč by dal vydělat českým prodejcům.

V Anglii jsou ročně dva tradiční výprodeje. Jeden stejný jako u nás, povánoční. Druhý ještě bývá v létě (tzv. summer sale). A u videoher můžete za velice zajímavých podmínek koupit hry, které jsou hodně nové. Sám mám své vlastní pozitivní zkušenosti s anglickými obchody GameStation a Game. Najdete obchody, které jsou ještě o drobet levnější, ale občas není účelem dostat zboží nejlevněji za každý ušetřený halíř. A protože máme doma Wiičko a DS-ko, tak jsem se koukal na výprodeje pro tyto platformy u nich. Zde máte nejprve odkazy na kompletní sortiment pro tyto konzole, a poté pár skutečně zajímavých tipů (obrázky vedou na příslušné hry).

• Výprodej pro Nintendo Wii u obchodu GameStation.co.uk
• Výprodej pro Nintendo DS u obchodu GameStation.co.uk
• Výprodej pro Nintendo Wii u obchodu Game.co.uk
• Výprodej pro Nintendo DS u obchodu Game.co.uk

Začneme asi hned tím nejzajímavějším. Na konci minulého roku vyšly dvě on-rails střílečky, obě posbíraly velice pochvalné kritiky (dokonce i v českých herních časopisech), akorát se obě nijak dobře neprodávaly. No a tak nyní máte možnost získat je za méně jak polovinu původní ceny. Dead Space Extration za 15 liber (tedy přibližně 450 Kč), Resident Evil: Darkside Chronicles pak za 20 liber (tedy asi šest stovek). To jsou nižší částky, než za jaké na tyto docela čerstvé kousky narazíte v bazarovém vydání na Aukru, natož je porovnávat s normálními obchody u nás. Dále třeba za 17 liber lze koupit Ghostbusters a mezi staršími (tudíž ještě levnějšími) kousky pro stejné publikum pak najdeme třeba FPS střílečku The Conduit za 12 liber.

Z nabídky pro mladší děti, kterým nechceme ukazovat tolik krve a realisticky vymodelované zbraně, zmiňme opět hodně čerstvé Rabbids Go Home za 17 liber, Mini Ninjas za 13 liber, Sonic and the Black Knight za 14 liber nebo Lego Batman za 11 liber.

Lego hry jsou ve výprodeji i pro přenosný přístroj Nintendo DS a tak jmenujme třeba Lego Indiana Jones za 11 liber, pro fanoušky strategií Age of Mythologies za stejnou cenu no a nakonec bych důrazně doporučil Big Brain Academy za 13 liber, obzvláště pokud má kromě Vás DS-ko také nějaký Váš kamarád, tak to je perfektní postřehový rychlík přes Wi-Finu.

Těch zajímavých her je v tom výprodeji spousta, pokud chcete, tak klikněte na výše uvedené odkazy a můžete procházet skutečně dlouhý seznam her pro obě platformy Nintenda. Nebo také pro další herní platformy, pokud máty ty konkurenční.

Ve výprodejích se nikdy neobjeví největší hvězdy od samotného Nintenda, jako jsou Super Mario Bros nebo Zelda. I tak je ale z Anglie pořídíte levněji než u nás. Pokud chcete koupit tyto hry, pak Vám výprodeje nepomůžou. Pokud ale už tyto hry máte, a nebo chcete zkusit něco jiného, můžou být pro Vás anglické výprodeje vhodnou příležitostí, jak za určitou cenu koupit dvakrát tolik her jak u nás.