Hry v této sérii se označují jako adventure, tedy dobrodružství. Protože se ale k tomuto označení hlásí jen velmi málo her, řekněme, že nejblíže to má k RPG. S těmi rozdíly, že v naší hře nemáme skupinu bojovníků s rozličnými povoláními, ale jediného hrdinu, ten se nijak nevyvíjí a celou hru má pořád stejné schopnosti (i když je pravda, že postupně nachází předměty, s jejichž použitím dokáže nové kousky, ale bez nich je pořád stejný) a bojový systém je velmi jednoduchý, skládá se z tří různých útoků mečem a to je vše. Nicméně u této hry platí známé pravidlo, že v jednoduchosti je síla. Není zapotřebí vytvářet komplikovanou hru, aby byla zábavná, mnohdy méně bývá více, a Zelda to podtrhuje.

Hra totiž nestaví na vybíjení nepřátel, i když i těch zde máme požehnaně včetně několika bosů. Nosnou částí hry je ovšem prozkoumávání světů, získávání indicií a řešení různých logických hříček. Případně jsou obě herní složky promíchané, takže bez zabití příšery hlavolam nerozluštíte či naopak. Koncept hry se nezměnil za více jak 20 let, kdy vznikla první hra v sérii, ale proč měnit něco, co funguje. Link, to je ten hlavní hrdina ve hře, se vždy musí dopravit k dalšímu bludišti (dungeonu), v této konkrétní hře lodí po moři k jednotlivým ostrovům, což nemusí být úplně jednoduché, již zde musí většinou vymyslet způsob, jak se tam dostat, a po cestě se vypořádat s několika nepřáteli. Poté musí projít část bludiště (pobíjením příšer a řešením hádanek), pak najde nový předmět, v druhé části bludiště se postupně naučí tento předmět používat (několika různými způsoby) a nakonec je zde bos, jehož lze porazit jedině s využitím toho nového předmětu a navíc, jak se na správného bose sluší, není to úplně obyčejný boj, musíte vymyslet, jak na něj. Pak následuje druhé bludiště, třetí a tak dále, až dojdete k souboji s hlavním zloduchem celé hry a je konec.

A kromě toho je zde několik miniher (nebo tzv. vedlejších úkolů), které sice nejsou povinné, ale často Vám jejich absolvování pomůže v hlavním příběhu. Typicky se v hrách o princezně Zeldě nachází rybaření a ani v tomto kousku nechybí. Dále můžeme ze dna moře lovit různé poklady, střílet z lodního kanónu do terčů nebo třeba se valit jako goronský chlapec a sbírat rupie, což jsou zdejší peníze.

Příběh

Na rozdíl od Mária, kde příběh prakticky neexistuje (a nebo by se dal říci jednou holou větou včetně všech zvratů a detailů) je naopak Zelda na řádném příběhu postavená. Ono by se sice také dalo říci, že Link je pouze jinou variantou tlustého instalatéra, protože i zde hlavní zloduch unese princeznu a netypický hrdina se vydává na její záchranu. Jenže tentokrát se jedná skutečně o poctivý příběh, Link se na své cestě potkává se spoustou barvitých postav, ať již spřátelených nebo nepřátelských, s nimiž komunikuje (ač sám nemluví), dozvídá se jejich vlastní příběhy, pomáhá řešit jejich vlastní problémy atd. Některé postavy jej během dobrodružství doprovází, v naší hře víla Ciela a mořeplavec Linebeck. Na různých ostrovech pak žijí různé národy, povětšinou lidé, ale kromě nich narazíme i na jiné rasy, např. horské Gorony nebo sněžné Anouki. A také na duchy již vyhynulé rasy z Dlážděného království (Cobble Kingdom).

Příběh samozřejmě není příliš komplikovaný, což nelze asi čekat v žádné počítačové hře, přece jen se nejedná o knižní opus o tisíci stranách. To je ale jedině dobře, alespoň příběh pěkně plyne dopředu a není v něm prostor pro logické chyby. I tak je ale samozřejmě příběh velmi silnou stránkou hry, protože na rozdíl od Mária (který je jinak výtečnou hrou) si ze hry budete pamatovat nejen samotné herní momenty, ale právě i celou story, kterou jste postupně rozkrývali.

Grafika a ovládání

Grafická stránka hry je v dnešní době zcela netypická a přitom naprosto kouzelná. Všechny dnešní hry se honí za vysokým rozlišením a brutálními grafickými efekty, ale Phatnom Hourglass na to jde úplně jinak. Autoři se nesnažili o co nejvěrnější stvárnění postav a prostředí, ale naopak pomocí technologie zvané cell-shading docílili výsledku, který se dá přirovnat ke kresleným večerníčkům. I grafické zpracování tak podtrhuje úžasnou pohádkovou atmosféru celé hry. Navíc si troufám tvrdit, že tento grafický styl má ještě jednu výhodu. Pokud se tvůrce hry snaží o realistický vzhled, pak u her z fantasy prostředí mohou některé příšery vypadat spíš směšně než hrůzostrašně, viz Final Fantasy. Pokud celá hra vypadá jako roztomilá pohádka, pak tento problém netřeba řešit.

A ještě jednou věcí mě grafické zpracování hry zaujalo. Ačkoliv je hra ve 3D, používá při procházení bludišť top-down perspektivu (nikoliv izometrii), takže kamera je nahoře nad herním prostředím. Je to sice 3D, ale strašně moc to připomíná staré gamesy z osmi- a šestnáctibitových dob, které jsem hrával na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A na ty staré hry mám úžasné vzpomínky, protože tehdy hry z technických důvodů nemohly zaujmou grafikou, ale musely být o něčem. A Zelda je v tomto velmi podobná. Nebylo by pravdou, kdybych řekl, že graficky je hra nic moc. Graficky je hra kouzelná, ale nestaví na co nejšílenějších grafických efektech. To hlavní, proč je ta hra tak výborná, není v grafice.

Další zajímavou kapitolou je ovládání hry. Vše ve hře velice intuitivně ovládáte pomocí stylusu (tužky). Když přiložíte stylus na displej, tak tím směrem se Link rozejde. Když klepnete na příšeru, Link po ní sekne mečem. Stylusem nakreslíte trasu, kterou má letět bumerang nebo kterou má putovat bomba na kolečkách zvaná Bomb-chu. Není si nutno pamatovat, které tlačítko co dělá, protože tlačítka vůbec nepoužíváte. Je to výborné, okamžitě to každý pochopí. Jako u každé podobné hry máte samozřejmě k dispozici mapu. Díky dotykovému displeji si do ní můžete dělat vlastní poznámky. To je výborné pro řešení spousty zádrhelů v bludištích.

Hratelnost

Ale jak jsem se již snažil naznačit, stejně jako u Mária není nejsilnější stránkou této hry ani grafika, ani příběh, ale hratelnost. Zábava v čisté podobě, něco, co Vás žene dál v celé hře, něco, díky čemu Vás hra celou dobu baví. Máte radost z každého vyluštěného hlavolamu, z každého poraženého bose. Když vyplujete s parníkem na moře a Linebeck zatroubí lodní sirénou, objeví se Vám úsměv na rtech.

Zelda ale na rozdíl od Mária není tou chvilkovou pařbou na ranní cestu tramvají do práce nebo na pětiminutovou přestávku ve škole. Protože je zapotřebí sledovat příběh, zapamatovat si, co kdo řekl, neboť některé informace nezužitkujete ihned, ale až po čase, je dobré se do hry pustit, pokud máte alespoň půl hodinky času a víte, že budete moci zdolat alespoň nějakou souvislou část dobrodružství. Ale co to plácám, vlastně tomu tak vůbec není. Vždyť zde máme ty minihry, které jsou jen na pár minut. Takže pokud máte před sebou více volného času, věnujete se dál hlavnímu příběhu. Pokud je času méně, zahrajete si vedlejší úkoly a minihry.

Nejsem žádný herní pařan, ty časy jsou už dávno pryč. Mám spoustu jiných zálib a povinností a když si chci něco zahrát, musí to stát za to, protože věnovat svůj volný čas špatným hrám by byla hloupost. Byly doby, kdy jsem hrával mnohem více. Před dvaceti lety jsem paříval nejprve na ZX Spectru a pak na Amize. A Zelda mi připomněla dvě hry, které jsem tehdy hrával a byly naprosto úžasné: Knight Lore a Cadaver. Ne, Zelda není stejná hra jako tyhle dvě, ale prostě sem si na tyto dva kousky, které mě před dvěma dekádami ohromně bavily, při hraní Phantom Hourglass vzpomněl. Protože mě Zelda také velice bavila.

Závěr

Tohle byla moje první Zelda vůbec. To znamená, že na začátku jsem vůbec nevěděl, co mám čekat, co mám dělat. A tak se dobrovolně přiznám, že jsem obzvláště v první půlce hry potřeboval pomoc. Dnes je to s pomocí samozřejmě velmi jednoduché, na internetu se válí spousta návodů na zdolání her a pokud se Vám nechce návody číst, tak na YouTube se lze podívat, jak se hry hrají, najít ten Váš zásek ve hře a odkoukat, jak se s ním vypořádat. Já jsem zvolil tu první variantu, protože jsem si chtěl alespoň trochu objevování užít, kdežto přímo se podívat, jak danou věc vyřešit, by mi připadalo až příliš nudné. Použil jsem návod ze serveru IGN a dole najdete odkaz, pokud byste byly v obdobné situaci jako já. Naštěstí jsem navzdory zvyšující se obtížnosti hry návod potřeboval čím dál tím míň a od poloviny hry pak už prakticky vůbec.

Možná se divíte, proč se vůbec rozepisuji o hře, která je dva a půl roku stará. Obzvláště v okamžiku, kdy vyšla nová Zelda, pokračování této hry. No právě. Protože se jedná o výbornou gamesu, kterou si stojí za to zahrát. A pokud o koupi Zeldy pro Nintendo DS uvažujete, pak bych jednoznačně doporučil koupit nejprve Phantom Hourglass, protože když Vás tato hra bude bavit, což nejspíš bude, můžete pak pokračovat nejnovějším dílem Spirit Tracks, který se odehrává až později a obsahuje spoustu referencí a narážek na předchozí díl. Prodloužíte si tak zábavu s Linkem a Zeldou na dvojnásobek.

Horší záležitostí může být samotná koupě. Přece jen hra již v prodeji není, nejen u nás, ale ani v zahraničí a obchody ji už nemají. Rozumnou variantou je tak bazarový nákup hry z druhé ruky. Já zvolil eBay a nakoupil hru z Ameriky, což je možné díky tomu, že Nintendo DS není chráněné regionálním zámkem (na rozdíl například od Wiička). A ještě jedna důležitá informace, asi hlavně pro rodiče: bez rozumné znalosti angličtiny si tuto hru zahrát nelze.

Legend of Zelda: Phantom Hourglass je výborná hra, která Vás zabaví třeba na dovolené nebo večer na hotelu na služební cestě, díky tomu, jak snadné je vzít si hru s sebou. Velmi ji doporučuji a až dohraji pokračování Legend of Zelda: Spirit Tracks, tak nezapomenu poreferovat. No a pak mě asi čeká Legend of Zelda: Twilight Princess na Wiičku, i když herní doby okolo 100 hodin se zatím docela děsím…

Dohráno.

Odkazy:

• Hra Legend of Zelda: Phantom Hourglass na serveru IGN.com (recenze, návod)
• Česká recenze hry Legend of Zelda: Phantom Hourglass na serveru Doupě.
• ZeldaWiki.org, server s velkým množstvím článků o všech hrách ze série Legend of Zelda.

Použité obrázky ze hry pochází ze serveru IGN.com.

Je to dva měsíce, kdy Sony dalo do prodeje novou verzi své přenosné herní mašinky zvanou PlayStation Portable Go. Je pravda, že již od představení tohoto nového stroje se po internetu povalovaly otazníky, jak to bude s úspěšností tohoto stroje, když je dražší, než původní PSP, neobsahuje diskovou mechaniku atd. Ale když se podíváme na přistroj z technického hlediska, je to šperk, po kterém musí každý geek toužit. Podařený design, maličké zařízení s vysouvací konstrukcí, displej s brutálně jemným rozlišením a hardwarový výkon, kterým se člověk může chlubit.

Nintendo také dalo do prodeje novou verzi své příruční konzoly, zvanou DSi XL (vlastně DSi LL, jak se v domovském Japonsku nazývá, odlišně od zbytku světa). A člověk by si řekl, že to snad výrobce nemyslí vážně. Přístroj je de facto pouze nafouknutou verzi původního DSi. Je větší, těžší, má větší displej, do žádné kapsy se to už nevejde a to je tak všechno. Jinak žádná změna. Výrazně větší displej má při zachování stejného rozlišení hrozně velké pixely, no fuj. A co se týče výkonu, tak není oproti DSi žádný rozdíl, nemluvě o tom, že vlastně pro DSi žádná retailová hra zatím neexistuje, všechny se vyrábějí ještě pro starší DS s polovičním výkonem, a to kvůli obrovskému podílu této původní verze zařízení na trhu. No to snad musí být legrace, toto nemůže Nintendo myslet vážně. Nebo může?

Realita je ve skutečnosti úplně jiná. Pokud se podíváte na prodeje herního hardwaru v Japonsku za minulý týden, uvidíte překvapivá čísla:

Prodeje konzolí v Japonsku v týdnu 16.11. – 22.11. 2009:

1. DSi LL – 100,553 kusů (celkem v roce 2009: 100,553 kusů)
2. PlayStation 3 – 34,752 (1,237,501)
3. Wii – 32,844 (1,266,197)
4. PSP – 32,752 (1,812,720)
5. DSi – 32,070 (2,649,075)
6. DS Lite – 5,051 (469,978)
7. PSP Go – 4,574 (54,102)
8. Xbox 360 – 4,085 (338,258)
9. PlayStation 2 – 2,024 (193,099)

Za pouhý jeden týden nového obřího DSi LL prodalo prakticky dvakrát tolik kusů jako PSP Go za dva měsíce. Nejsou ta čísla špatně? Nejsou. Nintendo totiž opět dokázalo trefit hřebíček na hlavičku.

Nejprve si řekněme, co je špatně na novém výrobku od Sony. Jak už jsem říkal, jedná se o zařízení pro technické fandy, pro fajnšmekry. Takže se uchází o přízeň těchto lidí. Jenže takoví potenciální zákazníci už většinou nějaké zařízení mají. A když už technicky špičkové zařízení mají, jaké to pak je? No logicky předchozí verze PSP, žádné jiné technicky konkurenční zařízení na trhu není. Takže by museli vyměnit svůj současný přístroj za nový — jenže co tím získají a co tím ztratí? S tou ztrátou je to jednoduché, protože nové PSP Go neobsahuje mechaniku na optické disky, tak si nebudou moci zahrát žádnou z her, které si již nakoupili, leda by je zaplatili ještě jednou v online obchodě firmy Sony. To je jasná nevýhoda, a velká nevýhoda. Navíc cena je vyšší než původní PSP. A co získají navíc? Zařízení, které má (pro některé) zajímavější design, je novější, ale to je všechno. Takže potenciál k prodeji zanedbatelný, spíše je to o tom, že když si někdo chtěl koupit PSP (ať už jako své první, nebo protože se mu současné pokazilo), tak má na výběr mezi Go a ne-Go a pokud mu stačí online hry a nevadí vyšší cena, pak asi zvolí Go. Ale člověk si dobře rozmyslí, jestli dá více peněz za zařízení, které toho umí méně.

Naproti tomu Nintendo svým novým výrobkem prakticky nekanibalizuje na svém stávajícím portfoliu. Pouze ho doplňuje. Zařízení je totiž cíleno na úplně jiný segment trhu, nekonkuruje původnímu DSi. Je určeno lidem střední a starší generace, kteří již mají horší zrak, něco by si rádi zahráli, ale všechna dosavadní přenosná herní zařízení na ně byla příliš malá. Nejspíše by si nekoupili ani původní DSi, ani PSP (kteroukoliv verzi). A nyní je na trhu zařízení pro ně. Je to něco jako byl Maximobil — výrobek pro úplně jinou skupinu lidí.

No a tak se znova podívejte na ta prodejní čísla nahoře, tak to potvrzují. Mimochodem, DSi se prodávalo stejně dobře jako týden předtím, takže tomuto zařízení skutečně nové obří DSi XL zákazníky nesebralo. Přišlo si pro nové zákazníky, kteří zatím žádný takový výrobek neměli. A jak to tak vypadá, naopak PSP Go se stává jasným propadákem, vždyť původního (staršího) PSP se prodává více jak 6× tolik oproti novému modelu.

V marketingovém žargonu se tomu říká Blue Ocean Strategy — plavete v modrém oceánu, ve kterém nemusíte bojovat proti jakýmkoliv nepřátelům. Je to protiklad proti moři, ve kterém je příliš mnoho žraloků a to moře zrudne krví. V businessu to tedy znamená zaměřit se na oblasti, ve kterých prakticky nikdo nepůsobí, a pustit se do nich, protože v takových oblastech si můžete dovolit vyšší cenu a zákazníci budou výrobky kupovat i tak, protože konkurence prakticky neexistuje. Je skutečně zajímavé pozorovat, jak se firma Nintendo poučila z vývoje herních konzol v páté a šesté generaci, kdy nebylo nijak úspěšné. Jak se říká — bojovat jejich vlastními zbraněmi — tak přesně tuto taktiku Nintendo zavrhlo a ukazuje se, že z business hlediska to byl správný krok. Na trhu má zařízení, která jsou výkonově tradičně na posledním místě, neumí prakticky nic jiného než spustit hru (film si na nich jen tak nepustíte), ale současně v tom hraní dokáží nabídnout něco, co žádná konkurence nemá, a díky tomu slaví enormní prodejní úspěch.

Wii bude i po třech letech od uvedení letos nejprodávanější konzolou (mimochodem minulý týden bylo Wii nejprodávanějším herním artiklem na Amazonu vůbec, prodalo se ho více kusů než jakékoliv nové hry) a konkurence je stále ještě rok do uvedení své vlastní varianty pohybového ovládání do prodeje. To znamená, že prakticky 4 roky je na trhu dostupný jeden jediný stroj s populárním pohybovým ovládáním, a kdo si chce něco takového pořídit, nemá jinou volbu než Wii. V případě přenosného herního stroje také Nintendo vsadilo na netradiční pojetí, jako jsou dva displeje nebo intuitivní dotekové ovládání, a nyní tuto platformu otevřelo i starší generaci. A k tomu všemu Nintendo produkuje výtečné a zábavné hry — osobně, vzhledem k tomu, kolik (jak málo) času na hraní her mám, už o jiných hrách než od Nintenda ani neuvažuji, protože tam je zábavnost zaručena, je to sázka na jistotu.

Nikdo takový business úspěch Nintenda neočekával. Když byly jeho konzoly představeny, všichni poukazovali na slabý hardwarový výkon a neschopnost v jiných službách. A geekové si je samozřejmě nekoupili, protože se tím výkonem nelze chlubit. Na Wiičku si sice lze zahrát tenis, je to zábavné, ale típnutý obrázek už nepůsobí tak sexy. Nintendo si ovšem velmi dobře uvědomilo, že o takové uživatele nemá smysl bojovat, protože by to byl boj velmi obtížný a s minimálním ziskem, viz ekonomické výsledky herních divizí Microsoftu a Sony. Naopak vsadilo na dvě karty — na jedné straně samozřejmě tradiční fanoušci firmy a herních jistot, jako jsou Mario, Zelda nebo Metroid. A na druhé straně lidé, kteří zatím hry nehráli, žádnou konzolu neměli, a dokud by konzoly byly furt o tom samém (kromě vyššího výkonu), nadále by si nejspíš žádnou nekoupili. Nintendo nesoupeří se Sony nebo s Microsoftem, nebojuje o stejný typ zákazníka. Hraje svou vlastní ligu, v které zatím žádný jiný tým nepůsobí. A vítězí v každém ročníku.

Konkurence je samozřejmě prospěšná a je zapotřebí, viz doba, kdy Nintendo prakticky usnulo na vavřínech se svou konzolou SNES, aby v následující generaci bylo rozmetáno právě prvním PlayStationem od Sony. Tentokrát Sony usnulo na vavřínech s úspěchem PS2 a v této generaci je zjevně poslední. A pouze čas ukáže, jak to bude dál.