Nyní na povrch vyplouvají různé aférky, počínaje počítačovými hackery, kteří přinesli světu „překvapující“ zprávu o tom, jak seriózní vědci manipulují údaji, přes ekologické pokrytectví 140 soukromých tryskových letadel a tisíců limuzín pro všechny zúčastněné papaláše až po dnešní prozrazení, že závěrečná zpráva už je na světě, aniž by se na ní účastníci dohodli.

Ne, nebudu se vozit po všech těchto absurditách, i když je mi záhadou, jak jim to spousta lidí (včetně mě blízkých přátel) ještě furt baští. Zkusím pouze střízlivý pohled na věc.

Ekologie nakonec bude taková, jakou ji budou chtít ty nejbohatší a nejsilnější státy světa. Taková, nebo žádná. Jinak to už z principu věci není možné. Započítejte USA, Velkou Británii, Francii a Německo. Možná Rusko a Čínu. Konec zvonec. Všichni ostatní jeli do Kodaně akorát se pobavit nebo si pozvednout své ego, že se ukážou vedle těch mocných, nic víc. Teda pokud mají trochu racionality v sobě — pokud jsou naopak natolik naivní, aby věřili, že oni něco rozhodnou nebo změní, pak je to ještě horší, protože si myslím, že žádný stát by ve svém čele neměl mít blbce.

Pokud se ti velcí na něčem dohodnou, bude to tak. A jejich rozhodnutí se Vám nejspíš líbit nebude. A to prosím bez ohledu na to, jestli patříte k těm, co ekologické iniciativy podporují, a nebo naopak k té druhé skupině, která proti nim bojuje. To je úplně jedno. Stejně s tím nic nezmůžete.

Tím nechci říci, že se jakožto malý národ máme chovat jako služebníček a těm velkým poklonkovat. Spíše se řečnicky ptám, jestli má smysl v tom klubu být?

Dnes je časopisů pro tuto věkovou kategorii spousta. Jdete do trafiky a můžete vybírat. Případně se Vám některé dostanou domů, aniž byste je sami koupili. Přijdou příbuzní nebo známí a přinesou malý dárek dětem. A Vy jako rodiče jste neskonale šťastní, že se tentokrát nejedná o bonbóny nebo jiné sladkosti.

A tak se k nám domů dostal časopis 6-letý, číslo #38. Dle editorialu časopis pro děti, které se učí číst, psát a počítat. No, já si teda nepředstavuji, že moje dítě bude psát tak, jak redaktoři tohoto časopisu. Fail.

Letošní školní rok nastoupil náš starší syn Daniel do školy. I optimisticky jsem věřil, že některé kolektivistické zvyky se sedmnáctým listopadem zmizely v propadlišti dějin. Mýlil jsem se. Je to ještě horší, než dříve. Vážně! Řekněme, že jsme se Základní školou Heyrovského v Olomouci celkem spokojeni, alespoň co se týče výuky. Ale neskutečně mě štve zneužívání dětské psychiky k získávání peněz. Doslova. Takže, co se stalo.

Přibližně před měsícem se konala první akce, a to již zmiňovaný sběr papíru. Nejprve Dan donesl v deníčku informaci, že škola pořádá sběr a třída, která přinese nejvíce, získá za odměnu dort. Okamžitě mě to namíchlo, zkuste se nad tím zamyslet.

• Nikde nebylo rozumně vysvětleno, proč se ta akce koná. Když jsme se zeptali Dana, proč se ten sběr koná, dozvěděli jsme se, že vítěz dostane dort. Když jsme ho zaúkolovali, aby se paní učitelky na účel sběru zeptal, donesl stejnou odpověď. Proboha!
• Nic proti třídění odpadu, jsem všemi deseti pro. Jenže tato akce nemá žádný ekologický kontext. Kontejnery na tříděný odpad stojí dnes před každým domem. Když vybírám schránku, letáky zrovna házím do modré popelnice. A pokud mám větší množství papíru dopravit do školy, budu ho muset vézt autem, spálím benzín atd. Takže na mě nechoďte s tím, že by školní sběr papíru byl ekologickou akcí, když je mohu mnohem ekologičtěji zlikvidovat pár metrů před domem.
• Jak těžký balíček papíru takový prvňáček unese? Myslím samozřejmě celou cestu z domova do školy, což je v našem případě 1,5 kilometru. Odhaduji to, že maximálně jeden kilogram. Takže pokud je to soutěž o to, kdo donese nejvíce, pak je to soutěž pro rodiče, a ne pro děti!
• Jsou rodiny, které prakticky žádný odpadní papír neprodukují. Noviny a časopisy čtou na internetu, letáky se do jejich domácností ani nedostanou, zjednodušeně řečeno ani nemají prakticky co do té školy poslat.
• Třída, která nasbírá nejvíce, dostane dort. Takže oni takto trestají děti z ostatních tříd za neúspěch v něčem, co ty děti nebyly schopny ani samy ovlivnit (viz předchozí dva body).

Nakonec to dopadlo tak, že Daniel byl shodou okolností zrovna ve dnech, kdy se sběr konal, doma v posteli, moc toho nenamluvil, náladu taky neměl moc dobrou, pil hodně horkého čaje a dvakrát za den po lžičce jakéhosi sirupu. Bohužel tímto to ale neskončilo. Celá akce měla ještě drsnější dohru. Po pár týdnech byly třídní schůzky. A paní učitelka nechala mezi rodiči kolovat papír, na kterém bylo u každého dítěte adresně napsáno, kolik že doneslo papíru při tomto sběru. Třída 1.B bohužel soutěž nevyhrála, protože ve vedlejší třídě tatínek přivezl necelé dvě tuny papíru. Napadlo mě, že tolik papíru asi doma ani nemáme, i když započítám všechny knihy v knihovně, tak jak s tím máme soutěžit? No a to nejlepší nakonec. Škola se rozhodla, aby to těm ostatním dětem nebylo líto, že koupí i sladkou roládu a tu dostanou děti ze tříd, které nevyhrály. Rodiče prý ale určitě pochopí, když paní učitelka dá roládu jen těm dětem, které nějaký papír donesly. Tomu říkám zneužívání dětské psychiky! Takže rodiče, doneste papír pro školní sběr, jinak bude Vaše dítě trpět za to, že jste ho nedonesli. Fuj!

Alespoň jsme se dozvěděli, že škola sbírá papír z toho důvodu, že za každý kilogram dostane korunu. Což v modré popelnici nedostanete. A pro školu je těch pár tisícovek zajímavých. Budiž. Ale stále mě vadí ta soutěž a to sprosté zneužívání dětské psychiky. Nechápu, proč nevyhlásí školní sběr, ale bez soutěže (a nebo nejlépe, že odmění všechny třídy a všechny děti) s tím, že kdo nemůže donést sběr, může zvážit jinou formu pomoci. Vzhledem k množství papíru v naší domácnosti by bylo pro mě jednodušší škole věnovat jeden malý zelený papírek s vyobrazeným Karlem IV. než odpovídající množství starého papíru.

Samozřejmě, že sběrem papíru to nekončí. Tento týden se vybírá sponzorství na geparda štíhlého v místní ZOO. Jde o public relations, bude vypadat dobře, když u této populární šelmy bude cedulka s názvem místní školy. Chápu. Ale opět, zase soutěž. Třída, která vybere nejvíce peněz, bude odměněna hromadnou vstupenkou. No, když to vezmu čistě ekonomicky, dětské vstupné stojí pade, takže z tohoto pohledu by posílat více jak 49Kč nemělo význam. Ale jde o sponzorství, OK. Jenže co ti ostatní, co budou potrestáni? Donesou peníze a nic z toho nebudou mít. Zkuste se vžít do psychiky malého dítěte.

Jedná se o akci pro děti? Pak by měly přispět takovou částkou, jaká odpovídá jejich věku. Daniel přispěl částkou odpovídající jeho týdennímu kapesnému (samozřejmě poskytli jsme mu ji extra). Ale včera přišel s tím, že jiné děti přispěly částkou pětkrát tak velkou a on chce ještě dát další peníze. A že chtějí jako třída vyhrát. Proboha! Vždyť šestileté dítě ještě nezná hodnotu peněz! Zase je to soutěž pro rodiče, kdy se děti trestají za to, když jejich rodiče nepošlou nejvíc! Zase útok na peněženky rodičů skrz psychické vydírání jejich dětí! Fuj!

A tak jsme se dohodli, že víc peněz přes školu posílat nebudeme. Tento způsob se nám zdá odporný. Zkusili jsme to Danovi vysvětlit, snad to pochopil. Namísto toho přispějeme na zvířátka v olomoucké ZOO tak, že si hned v lednu koupíme rodinnou permanentku na celý rok (což stejně pravidelně děláme, jen letos jsme po dlouhé době vynechali). Tímto způsobem přispějeme ještě více peněz, přispějeme nejen na geparda, ale i na žraloka, medvěda, žirafu a všechna další zvířata, a ještě z toho budeme něco mít, budeme se moci na ta zvířátka vypravit celá rodina, kdykoliv budeme chtít.

Když jsem já byl dítkem školou povinným, dělala se sbírka na komunistické zrůdy v Nikaragui. A sbíral se školní sběr a kdo nedonesl, toho málem pronásledovala StB. Dnes jsme na tom skoro stejně. Můžeme být trochu rádi za to, že místo komunistických vrahů se dnes vybírá na zvířata v ZOO. Ale forma obou dvou současných akcí je přinejmenším stejně odporná jako ty v minulosti. Je to na blití. Fuj! Fuj! Fuj!

Na mzdy absolventů mají známky minimální vliv, kdo si neumí říct o větší plat, ten ostrouhá– Novink.
Zdroj: www.novinky.cz
Podle průzkumu, který se uskutečnil mezi absolventy Masarykovy univerzity v Brně, má na profesní uplatnění a zejména platové ohodnocení absolventů patrně nejmenší vliv tradičně vysoce vyzdvihovaný faktor: studijní výsledky.

A já samozřejmě budu obhajovat názor, který je na první pohled kacířský: výše popsaný stav je logický, správný a jinak tomu v normálním prostředí ani nemůže být. Proč je tedy trojkař cennější než premiant?

Většina těch, kteří studují na samé jedničky, jsou totiž detailisté. Musí danou práci, projekt, seminárku, učivo zvládnout perfektně, bez jediné chyby. Jedině tak mohou dostat jedničku. To si samozřejmě žádá spoustu času a úsilí. Jenže pro reálný business je detailista nevhodný. Totiž platí obecný Paretův princip, který hovoří o tom, že 80% úkolu stihneme za 20% času, kdežto na posledních 20% dokonalosti musíme věnovat 80% času. Tedy udělat to hlavní jde docela rychle, ale vyleštit to, nablýskat, dotáhnout to do absolutní dokonalosti dá mnohem více úsilí. A reálná praxe ukazuje, že stoprocentní funkcionalita v drtivé většině případů není zapotřebí.

Reálným firmám se mnohem více vyplatí, když za 100 jednotek času získají 5 projektů udělaných na 80%, než když za stejných 100 jednotek času získají jeden perfektně udělaný projekt na 100%. Je to jednoduchá matematika, 5×80 = 400 a to je více než 1×100. Konkurenční prostředí je dravé, obecně prospěšné a přežije ten úspěšnější. A úspěšnějším není ten, který dokáže udělat jednu věc na 100%, ale ten, kdo jich za stejný čas a se stejným úsilím stihne udělat pětkrát tolik, byť ani jedna z nich není úplně dokonalá.

No a ti trojkaři na škole jsou právě oni studenti, kteří na studium dlabou, spoustu času věnují něčemu jinému (dle vlastního výběru – přívýdělku, hospodě, zábavě, paralelnímu studiu jiného oboru atd.). Pak se za krátký čas (20%) dokáží naučit dostatečné množství studia (80%) a u zkoušky projdou s trojkou. Říká se tomu efektivita.

Takže když se nad tím zamyslíme, trojkař je pro firmu mnohem cennější, protože dokáže pracovat efektivně. Samozřejmě zaměstnavatel si již pohlídá (např. finanční motivací), aby celkových 100% času, které zaměstnanec v práci stráví, bylo celých věnováno firmě a ne flákání. Ve výsledku je ovšem efektivní trojkař tím nejlepším druhem zaměstnance, kterého dokáže firma získat.

Naproti tomu znám nemalou množinu jedničkářů, kteří byli v reálné praxi naprosto nepoužitelní a jejich jediným uplatněním bylo další studium (neboli zůstat na škole, dodělat doktorát, začít učit ostatní studenty atd.) Protože jedině škola jakožto státem financovaná instituce bez dostatečného konkurenčního prostředí umožňuje těmto lidem detailně se věnovat svým záležitostem a dotahovat je až do konce. Tím nechci říci, že tito lidé nejsou užiteční, samozřejmě že akademická půda jim občas umožní přijít na geniální objev, který by bez jejich smyslu pro detail a dotahování projektů k dokonalosti nebyl možný. Ovšem v běžné majoritní praxi nemohou nalézt dostatečné uplatnění a pro typickou firmu jsou méně cenní, tudíž musí očekávat i nižší ohodnocení své práce.

Vystudovat vysokou školu je důležité a přínosné. Ukážete tím svému budoucímu zaměstnavateli, že jste flexibilní, zodpovědní a dokážete se neustále učit a učit nové věci. O něco méně důležité je, jakou školu jste studovali — znám mnoho kamarádů, kteří jsou úspěšní v úplně jiném oboru, než z kterého mají titul. Ale známky? Jedničky nejsou vůbec důležité. Řekl bych, že možná právě naopak, na jedničkáře dávat větší bacha než na trojkaře!

P.S. Tento článek je samozřejmě velmi de-motivační pro malé děti, kterým neustále hustíme do hlavy, jak je důležité mít co nejlepší známky ve škole, za každou jedničku je chválíme a podobně. Sám jednoho takového prvňáčka doma mám. Proto tenhle článek školou povinným dětem raději neukazujte. On víceméně stejně platí hlavně až pro tu vysokou školu, kde má člověk plnou svobodu nakládat se svým časem a studiem včetně toho rizika, že když nějakou zkoušku nedá ani na tu trojku, tak že taky může školu předčasně ukončit s neúspěšným výsledkem.

Nojo, ale geocaching není jen o chození v přírodě. Ono je to i o té přípravě, počítači, internetu a softwaru. A zde dochází k naprostému rozčarování. Kam šáhnete, tam je to zlé. To není výběr mezi menším zlem a větším zlem. Tady kromě něčeho dobrého chybí i to menší zlo. Prostě zoufalství.

Garmin MapSource

Jak možná víte z mého předchozího článku, chodíme s autonavigací Garmin. Není to ideální stav, turistická navigace by byla lepší, ale na to si stěžovat nebudu, to je moje volba. I tak se všude dočtete, že značka Garmin je prostě tou nejlepší volbou a pokud se jednou budu poohlížet po turistické navigaci, pak výrobce zůstane stejný.

První autonavigaci jsme do firmy pořídili před 4 roky, jednalo se o Garmin StreetPilot c330 a již tehdy jsem přišel do kontaktu s produktem MapSource. Jedná se o program pro Windows, který dokáže pracovat s mapami, pomocí něj se mapy do navigace nahrávají, oběma směry se dají přenášet zadané body (waypoints) atd. Za ty 4 roky se MapSource prakticky nezměnil, kromě ikony programu, splash-screenu (startovací obrazovky) a některých dalších obrázků.

Při použití s autonavigacemi je využitelnost tohoto softwaru malá. Pokud ale začnete dělat geocaching nebo i jen turistiku bez hledání pokladů, tak budete asi chtít právě po této aplikaci šáhnout, když v ní máte stejnou mapu jako v navigaci, a na malém displeji se budoucí trasa plánuje mnohem hůře, než na pořádném monitoru.

Garmin MapSource — líný jako hlemýžď a s ovládáním z roku 1991

MapSource je otřesně pomalý. Mám samozřejmě na mysli vykreslování vektorové mapy. Myslím si, že se jedná doslova o ostudu. Překreslení mapy Olomouce (autoatlas Czech 8) s odhadem 300 POI body trvá okolo 3 vteřin. Možná se to zdá málo, ale není to příjemné, při dnešních výkonech počítačů by to mohlo být realtime. Napsat rychlou vektorovou prohlížečku není problém, na to jsou známé a veřejné postupy, které využívá spousta jiných softwarů. Můj předchozí zaměstnavatel byl právě softwarový dům věnující se GIS aplikacím a kamarád takovou prohlížečku napsal, abychom ji používali a měli nad ní plnou kontrolu. A tato prohlížečka je na 8 let starých počítačích výkonnější, než je dnes MapSource na čtyřjádrových dělech. Samozřejmě, chce to mít správně navržené uložení dat, kvadrantový strom atd., ale to by mělo být u programátora, který vytváří mapový software, samozřejmostí.

Kromě toho je MapSource i nepříjemný v ovládání. Člověk musí neustále přepínat mezi režimy výběru objektů, posunu mapy a zoomování, přičemž tyto režimy v MapSource nelze sloučit do jednoho, tak jak to dnes dělají prakticky jakékoliv webové mapy. Kolečkem zoomovat, když kliknu na objekt, tak ho vyberu, když kliknu do plochy (mimo objekt) a pohybuji myší, tak se mi posunuje mapa, když zmáčknu Ctrl, tak kreslím zoomovací obdélník, right-click pak udělá zoom out. Vždyť takto to mají Google Maps, mapy od Seznamu, a skoro každý další. Je to přirozenější a rychlejší. MapSource má sice pro přepínání režimů klávesové zkratky, ale to je znouzectnost. Inteligentní pohybový režim by byl lepší.

Těch zlepšení by mohlo být samozřejmě mnohem více. Když jsme v Espace programovali TeGIS pro OVaK (konkrétně to bylo v roce 1998), tak jsme velmi rychle zjistili, že uživateli se velmi zrychlí práce, pokud okno s vlastnostmi objektu je nemodální (neblokuje vstup do mapy), ale může u aplikace viset neustále, nejlépe zadokované k okraji (anebo vytažené na druhý monitor), a pouze aktualizovat svůj obsah podle toho, kam uživatel klikne. Dokonce jich tam může být více, některá lze zamknout (obsah v nich zůstává) a z těch nezamčených se vždy aktualizuje to nejstarší (LRU). Většina lidí takto zvládne maximálně dvě okýnka vlastností najednou, ale to nevadí, i tak je přínos v efektivitě obrovský. A tak dále, a tak dále.

MapSource jako mapový software je tragédie. To, že ho do kapsy strčí enterprise GIS systémy od tradičních výrobců, jako jsou ESRI, Intergraph nebo SmallWorld, možná šlo očekávat. Ale že bude tak velká firma jako Garmin dodávat tak ubohý software, že ho o několik tříd překoná i MoNET od malého olomouckého Espace, to jsem nečekal. No jo, jenže pokud máte navigaci značky Garmin (a turistické navigace od jiných výrobců prakticky neexistují), tak potřebujete software, který Vám zobrazí stejnou mapu, jakou máte v navigaci, přenese data mezi přístrojem a počítačem, a prostě u toho MapSource skončíte. Smůla.

Webové stránky geocaching.com

Když chcete dělat geocaching, tak skončíte na těchto stránkách. Zde jsou evidované všechny kešky, nálezy, atd. Vytvoříte si zde účet a můžete jít hledat. Teoreticky v pořádku.

Jenže ty stránky jsou jak z přelomu tisíciletí. A teď nemám na mysli grafiku (i ta by mohla být dnes lepší), ale logiku ovládání a práce se stránkami. Takové stránky, jako má geocaching.com, bych pochopil u nějakého nekomerčního projektu z nadšení, jakým je tento můj blog. Jenže tyto stránky provozuje firma Groundspeak, které plynou nemalé peníze od prémiových členů a také za licence k geocoinům a travelbugům.

Úvodní stránka je strohá a na tom není nic špatného, viz Google. Jen je škoda, že vyhledávací políčko není jen jedno, bylo by to jednodušší, a prostou heuristikou by se dalo zjistit, jestli uživatel hledá kešku nebo lokalitu. Zajímavější je, že pod prvním vyhledávacím políčkem je položka Advanced search, která vede na první stránku pokročilého vyhledávání. Proč první? Protože ještě vlevo v menu máme odkaz Hide & Seek a Cache, který vede na jinou stránku pokročilého vyhledávání. Proč jsou dvě? Nevím. Mimochodem ta druhá je tak složitá, že ji neukazujte nikomu, kdo není v počítačích trochu více zběhlý. Lekl by se a geocaching by nikdy nedělal.

Pokud chcete vystrašit kačera začátečníka, ukažte mu tuto stránku.

Jinou nekoncepční chybou jsou obrázky. Ke keškám lze připojovat obrázky a může to dělat jak autor kešky, tak lidé, kteří ji najdou. Pokud na stránce s keškou kliknete na odkaz view gallery, objeví se nám náhledy jednotlivých fotek, seřazené podle data pozpátku. So far, so good. Když kliknete na náhled fotky od toho, kdo kešku nalezl, zobrazí se Vám fotka celá, jak člověk očekává (maximální velikost celé fotky je ovšem pouze 640×480, což je v dnešní době škoda). Jenže když kliknete na náhled fotky, kterou ke kešce připojil její vlastník, dostanete se na výchozí stránku s popisem kešky. A pokud vlastník neumístil obrázek přímo do této stránky, musíte v ní hledat titěrným písmem napsaný další odkaz, a teprve kliknutím na něj zobrazíte fotku v plné velikosti. Viz např. keš GC1FHW5, fotky Židle, Atom a Loď od vlastníka. Proboha, který diletant tohle webové rozhraní navrhoval? Aplikace by se měla chovat konzistentně! Pokud kliknu na náhled fotky, měl bych vždy získat stejný výsledek, a ne napoprvé hrušku a napodruhé jablko. V té galerii náhledů samozřejmě nelze nijak rozeznat, která fotka je od ownera a která od návštěvníků.

Když zadáváte log, že jste kešku našli, můžete k logu přidat i další waypoint. Tímto způsobem můžete např. dát ostatním vědět, kde je nové parkoviště poblíž kešky apod. Ale nemůžete si nijak vkládat body soukromé, které by nikdo jiný neviděl (třeba vypočítanou finálku u mystery kešky). Nebo třeba zadat si vlastní soukromou poznámku ke kešce, to taky nejde. Dokážu si představit spoustu další funkcionality, která by udělala práci s tímto webem příjemnou.

Už vůbec nechci zmiňovat, že se nacházíme v roce 2009, kdy je tzv. Web 2.0 plně v provozu, pro mnoho funkcí by bylo možné využít AJAX a další featurky dnešních prohlížečů, moderní grafiku pro web, odkazy na YouTube, třeba i propojení na facebook či twitter apod. Znova zopakuji: pochopil bych, kdyby web takové kvality provozovali dva nadšení ajťáci jako svůj projekt z radosti, který tvoří po večerech. Ale jako komerční oficiální portál pro geocaching je to ostuda, kterou zachraňuje jen faktický monopol Groundspeaku, takže podobně jako u MapSource, stejně se tomu nevyhnete. (Pro rejpaly, ano vím o OpenCaching, ale to je ještě větší tragoška než geocaching.com)

GSAK

Když jsem našel pár prvních kešek a začal si číst na webu o geocachingu, narazil jsem i na tento článek Marka Lutonského, ve kterém vychvaluje aplikaci GSAK jako výborný program. Tak jsem si ten program stáhl a zíral. To si snad dělá kozy. To není výborný program, to je nejdrsnější hardcore z pravěku, kdy Windows 3.1 byly teprve v představách strýčka Billa. Jo, ten program v nouzi lze použít a nic jiného víceméně není. Ovšem tohle vytvářeli lidé, kteří záměrně navrhují aplikace tak, aby je ostatní neradi používali.

Za naprosto tristní považuji situaci, kdy žádné tlačítko nemá tooltip (takovou tu malou nápovědu, která se zobrazí, když nad tlačítkem počkáte s myškou). Houby s octem. Koukáte na obrázek a hádáte, co to asi udělá, až ho zmáčknete. Když vyberu řádek s keškou a zmáčknu Ctrl-A, nedojde k označení všech položek, což je standardní chování této klávesové kombinace od Notepadu přes Word až po Excel. Místo toho se mi otevře nastavení aplikace. Dnes, v době širokoúhlých monitorů, se aplikace umí rozdělit pouze na podokna nad sebou, nikoliv vedle sebe. Opět dvě vyhledávací okýnka, jedno podle kódu kešky, druhé podle názvu (ještě, že to alespoň umí online vyhledávání). Mimo jiné veškerá okýnka jsou modální. A tak dále, a tak dále. Zde existuje i trocha konkurence v podobě prográmků GeoGet nebo Skrýšotlač, ale to je z louže do bláta (záměrně použito opačné pořadí).

GSAK - program nepřátelský k u uživatelům

Možná GSAK je silná v makrech, hromadném zpracování kešek atd. Pokud je ale program současně uživatelsky nepřátelský a navíc velmi složitý (což není špatně, musí ale existovat jeho light skin, který musí být defaultní, viz Excel), je to neštěstí. Pochopitelně největší chybou této aplikace je vůbec její potřeba. Toto všechno (a mnohem více) mohl umět přímo web geocaching.com, pokud by pánové z Groundspeaku jen trochu chtěli. Ale zpět k GSAK. V žádném případě se nejedná o výborný program. Jedná se o parodii na program. Za tohle ode mě nikdo 20 USD neuvidí, protože tohle používat je za trest. Něco tak hrozného používat nebudu.

Závěr

Geocaching je super zábava. Tedy po tu dobu, co jste venku, hledáte kešky, kocháte se krajinou, hlídáte děti, aby nespadly do nějaké rokle nebo neskočily pod auto, neřvaly příliš nahlas, když kešku najdou (nebo když ji naopak dlouho nemůžou najít), na Eventu se potkáte s jinými kačery, pokecáte, najdete nějakou minci a posunete ji o kousek dál. Ale bacha, jakmile sednete k počítači — radost skončila, nastává utrpení. Aplikace, které na Vás čekají, připravili lidé, kteří jsou nadšení do geocachingu, možná umí i programovat, ale nevědí nic o navrhování aplikací pro lidi. Sranda končí, budete muset protrpět logování nálezů a přípravu další trasy, abyste se později opět mohli radovat z té lepší části aktivity.

Že by příležitost naprogramovat něco vlastního?

Starší syn Daniel je taková ta pecka domácí, která je nejvíce spokojená doma. Je úplně jedno, jestli si kreslí, nebo staví z Lega či hraje na Wiičku (limit 20 minut denně), ven se mu prostě nechce, pohybový talent není a pokud chybí dostatečně silná motivace, tak nevidí důvod trávit život jinde než v pohodlí čtyř zdí. Teda je pravdou, že já nemám žádný nárok mu to vyčítat, protože je naprosto jasné, po kterém z rodičů to zdědil. Přesto je s tím nutno bojovat. Před pár týdny mi poradil můj bratr, že začal s dětmi chodit hledat poklady, že obě jeho děti to naprosto chytlo. A ať to zkusím taky.

Něco takového najdete.

No a zabralo to na první pokus. Stačilo se jednou zmínit, že tam venku je tajný poklad, mnoho lidí o něm neví, a jestli ho půjdeme najít. Daníkovo nadšení překvapilo i mě samotného. Na internetu jsem vyhledal dostatečné informace, vzali jsme naši auto-navigaci (ano, vím že je pro geocaching nevhodná) a vyrazili na olomoucké letiště najít naši první kešku. Protože jsme to ještě nikdy nedělali, tak nám to zabralo slušnou chvíli. Navíc jsme měli s sebou i mladšího syna Viktora (2,5 roku), kterému se ještě obtížně vysvětluje, co to je poklad a že ho hledáme a tak ho na místě pochopitelně mnohem více lákala poměrně hluboká požární nádrž. Takže dobrodružství bylo znásobeno snahou, abychom nejen našli poklad, ale navíc se nazpět vrátili všichni tři živí, zdraví a pokud možno i suší. Úspěch ovšem korunoval celý výlet, oba kluci zírali na malou krabičku, kde jsme na vložený papír zapsali svůj úspěch a zase se vypravili nazpět.

Šťastní nálezci

To bylo přesně před dvěma týdny. Teď jsou z nás hledači pokladů. Teda začátečníci, pochopitelně. Nadále chodíme s navigací určenou do auta (třeba to Ježíšek změní) a některé jednoduché kešky nám trvá najít neúměrně dlouho. Ale k dnešnímu dni jsme zaznamenali 16 úspěšných nálezů, vyzvedli geocoin a převezli ho jinam, objevili CWG i travel bug. A každý výlet za babičkou, strejdou, kamarádem nebo do přírody je nyní zapotřebí spojit s hledáním skrýší. Kluci samozřejmě mění v keškách své poklady z Kinder vajíček. Vím, že některé „dospělé“ kešery tento tzv. kinder-odpad štve, ale věřím, že až budou mít vlastní děti, budou za něj také rádi.

Geocaching je výtečný nápad, jak motivovat děti k tomu, aby nedřepěli doma, ale šli ven. A funguje to. I po dvou týdnech stačí doma vyslovit kouzelné slovíčko poklad a odpovědí je Hurá! Nadšení samozřejmě může stále vyprchat, ale zatím to vypadá dobře. Včera jsme byli na Rešovských vodopádech a mimo jiné v lese hledali poklad. Byli s námi ještě i známí s dalšíma dvěma kluky v kompatibilním věku. Přál bych vám vidět tolik zářících očí, když jsme poklad našli. Něco úžasného.

Smajlíky jsme už našli. Ty ostatní nás teprve čekají.

Nebudu zde popisovat co to geocaching je. K této tématice existuje spousta jiných výborných stránek. Takže pokud Vás to zajímá, zde jsou odkazy:

• www.geocaching.com — oficiální stránky k této aktivitě (v angličtině)
• Hra pro mozek, nohy a vaši GPS — výborný článek Marka Lutonského o geocachingu
• www.geocaching.cz — české stránky s diskuzním fórem, které se věnují hledání skrýší

Při geocachingu uvidíte zblízka to, co jinak vídáte jen zdálky. Poblíž Kryštofa je totiž skrýš.

Jiná keška nám zprostředkovala panorama města, v kterém bydlíme.

Co jsme to našli? Týden byla mince s námi, potom jsme ji schovali do skrýše u vodopádů.

Další skrýš nás zavedla k rybníku. Stále jsme v Olomouci...

Skrýše jsou ale úplně všude. I v lese v Jeseníkách.

A tak jsme se těšili na nový aquapark, zvlášť když bydlíme docela blízko. Nehnali jsme se dovnitř během prvního týdne, protože bylo jasné, že to bude chtít vidět každý a bude tam nával. Vlastně já jsem se dovnitř nepodíval dodnes, ale manželka to s klukama stihla už několikrát. Takže dojmy mám přenesené. Schválně proto nebudu příliš hodnotit dojmy z areálu, ale uvedu jen ověřitelná fakta.

Mínusem na olomouckém aquaparku jsou dvě věci: kapacita 400 lidí uvnitř + 1500 lidí venku, která podle mě neodpovídá stotisícovému městu. A hlavně cena, která je sice srovnatelná třeba s libereckým Babylonem, ale to neznamená, že je rozumná. Celodenní rodinná vstupenka vyjde na 790 Kč, což už není zanedbatelná částka, kterou by rodina bez problémů v létě vydala dvakrát nebo dokonce vícekrát týdně.

A tak jsme dnes zkusili zajet do Prostějova. Tam mají také aquapark, nazvaný Koupelky. Sice je o tři roky starší než ten Olomoucký, ale to jej stále řadí k novým a také tak vypadá. Kapacita je ještě o fous vyšší než v Olomouci (přitom Prostějov nemá ani polovinu obyvatel oproti Olomouci). No a vstupné je akceptovatelné: dospělý zaplatí 80 Kč za celodenní vstup, školáka stojí návštěva pade a prcky do 6 let dvacku. A tak nás dnešní výlet za koupáním vyšel na vstupném na 180 Kč (starší syn je u babičky, takže jsme kromě dvou dospělých platili jen za mladšího kluka) plus benzín z Olomouce do Prostějova a zpátky, což dělá cca. stovku. Oproti tomu, co by nás stála návštěva našeho místního nového aquaparku v Olomouci jsme ušetřili 400 Kč.

Atrakcí je v Prostějově spousta, k tomu bufet, restaurace atd. Žádný luxus, ale standardní stav vybavenosti takového místa. Areál je dostatečně velký, včetně sportovišť např. pro beach volejbal. Ležení je možné nejen na trávě nebo na dlažbě kolem bazénů, ale mají tam i písečnou pláž. Vlastně prostějovskému aquaparku chybí jedině vnitřní krytá část, kterou ale o letních prázdinách stejně nikdo nepostrádá. A ještě parkoviště bylo plné, tak jsme auto nechali až o pár metrů dále pod blízkým panelákem. No a náhoda tomu chtěla, potkali jsme se tam s dvěma známými rodinami, z nichž jedna také pochází z Olomouce. Celkově se jednalo o příjemný výlet s dobrým vykoupáním.

Mám dojem, že ačkoliv máme olomoucký aquapark skoro za barákem v kterém bydlíme, budeme častěji než do toho našeho jezdit do Prostějova.

Cesta byla poměrně dobrodružná, odpovídala totiž tomu, že jsem se předem nepodíval do mapy a nechal se slepě navigovat od GPS-ky. Vedlo nás to přes naprosté Kotěhůlky, hustým lesem po klikaté cestičce, na které se mají problém vyhnout dvě motorky. No alespoň jsme cestou se nenudili, i když nyní po pohledu do mapy bych asi volil jinou trasu.

Do Uherského Hradiště, kde se konala letošní filmová škola a koncert byl její součástí, jsme dorazili přibližně hodinu před oficiálním začátkem akce, zaparkovali auto, našli místo konání, poblíž vykonali primární potřeby příjmu a výdeje a šli do areálu. Na rozdíl od jiných hvězdných koncertů se počet lidí tou dobou na místě dal spočítat na prstech jedné ruky, ale jak se záhy ukázalo, ostatní asi byli lépe informovaní než my. Ačkoliv akce měla začít v sedm večer se čtyřmi předkapelami, tak hrát se začalo až o hodinu později s tím, že předskokani byli pouze dva (a ti zbylí dva měli snad vystoupit až po hlavním protagonistovi celého večera, ale to jsme již neabsolvovali).

Prvním hostem tedy byla slovenská osmičlenná vokální formace Fragile, která zpívala známé hity anglických interpretů, mezi nimiž nechyběla stejnojmenná píseň Stinga, podle které se kapela jmenuje, Golden Eye of Tiny Turner nebo známá vypalovačka Lion Sleeps Tonight, kde členové kapely výtečně imitovali prales pomocí skřeků opic a jiných zvířat, která do džungle patří, a díky velikosti souboru se jednalo opravdu o dostatečné množství zvuků překrývajících se přes sebe. Pokud někde na tento soubor narazíte, stojí za to.

Po Fragile na scénu nastoupila kapela November 2nd, která Suzanne Vega předskakovala již před deseti lety v Praze. Jejich hudba je crossem mezi rockem a country s anglickými texty a rozhodně se jednalo o největší nářez večera, což bylo samozřejmě super pro rozehřátí publika před vrcholem akce. Je ovšem také pravdou, že pro posluchače, kteří tuto kapelu slyší poprvé, mohou jednotlivé skladby splývat dohromady, nebylo v nich nic, co by jednu výrazně odlišilo od druhé. Ve skupině působí legendární český basák Guma Kulhánek, nicméně na jednu skladbu byl vyměněn za Mika Viscegliu, což byla nejspíš předzvěst společného turné, které v následujících dnech tento světoznámý baskytarista s českou kapelou podnikne.

Po předkapelách nastala potřebná přestavba pódia a po troše čekání se dostavil zlatý hřeb akce, tedy Suzanne Vega. Koncert nebyl na podporu žádné konkrétní desky a tak byl průřezem celou tvorbou této newyorské zpěvačky. Pochopitelně vzhledem k tomu, že Suzanne vydala za 24 let pouze šest řadových alb (plus jednu bestovku), tak je jasné, že muselo dojít na všechny hlavní hity.

Zmiňoval jsem, že Suzanne Vega jsem již jednou naživo viděl, na konci minulého tisíciletí. Tenkrát se jednalo o komornější provedení, přestože byl koncert v rámci slušného open-air festivalu, tak zpěvačku doprovázel pouze její dvorní baskytarista a ona sama většinu koncertu proseděla na typické kytaristické židličce. Do Uherského Hradiště si ale dovezla ještě jednoho kytaristu a písním dala podstatně odvážnější oděv.

Pochopitelně některé skladby nelze zahrát jinak než s doprovodem jen na španělskou kytaru, a tak The Queen and the Soldier zůstala veškerá poetika, kterou tato skladba potřebuje. Ovšem skladby, u kterých je možné provést výraznější změnu aranžmá, příjemně překvapily. Zajímavým experimentem byla skladba Left of the Center, u které nezněla ani jedna kytara a zpěv byl doprovázen pouze basou. Následovalo Blood Makes Noice, jejíž provedení lze označit za rockovou pecku, které chyběly snad jen bicí. Zbustrovaná kytara včetně sóla velice dobře souzněla s textem písně.

Obecně kytarista Gerry Leonard používal docela často elektrické zvuky kytary, které rozhodně nejsou v těchto písních čekané. Také v povinném hitu Luka jsme se dočkali jeho kytarového sóla, tentokrát v zahalovaném zvuku, ale to nejlepší mělo hned následovat. Přišel totiž hit, který sice z rádia zná obrovské množství lidí, ale nejednou jsem slyšel, že Suzanne Vega sama tuto skladbu příliš nemusí, že ji na koncertech nehrává a že se obecně nehodí do jejího repertoáru. Jedná se samozřejmě o Tom’s Dinner, který má taneční (tuc-tuc) nádech. Provedení skladby, kterou si hlavní protagonistka rozhodně užívala, však vyvrátil výše uvedený názor, skladba rozhýbala publikum a zakončila hlavní blok koncertu.

Následovaly dva přídavky a pak konec vystoupení. Suzanne Vega nám zamávala „See you next time.“ a my jsme se vydali najít auto a tentokrát jsme nocí absolvovali zpáteční směr zatáčkovité lesní rallye podle té baby, kterou zavřeli do navigace. Okolo půl jedné jsme přistáli zpátky v Olomouci a šli spát s příjemným kulturním zážitkem, který jsme právě absolvovali. Doufám, že až bude příště Suzanne Vega koncertovat poblíž, budeme moci jet na koncert s manželkou oba, případně třeba i s dětmi.

Bohužel na pondělí byl hlášen přechod frontálního systému s vydatným deštěm. Předpověď jsme dobře znali a tak jsme se vybavili moderními nepromokavými bundami, které používáme spíše na turistiku. Sice jsme barevně nezapadali do davu, ale jelikož počasí naplnilo předpověď, byli jsme za takovou prozíravost nakonec vděční.

Nejdříve nás jako předkapela zahřála slovenská skupina Lavagance. Přiznám se, že jsem o této kapele předtím nikdy neslyšel, ale nevadí. Šlapalo jim to velice dobře a hlavní kytarysta, který vypadal výrazně mladší než zbytek kapely, si vystoupení před tak velkým publikem vyloženě užíval. Pochopitelně produkci rušili skupinky oddaných černých fanatiků, které po každé odehrané písničce skandovaly jméno hlavního interpreta večera, ale kdo se nenechal znechutit, mohl si užívat dobrého nářezu, při kterém hlavní zpěvák překvapil dokonce jakousi rockovou variací na slavný Moonwalk tanec Michaela Jacksona.

Na každém koncertu se z nějakého podivného důvodu za mnou ozývají hlasy, že lidé nevidí. Nechápu to, já vždy vidím velice dobře . Nechme to být. Již těsně po osmé nastoupili Depeche Mode, kteří asi nechtěli v horším počasí nechat publikum příliš dlouho čekat. Při začátku koncertu již sice nepršelo, ale temné mraky se valily po obloze a nevěstily nic dobrého. Koncert začal třemi skladbami z nejnovějšího alba kapely a poté pokračoval přes spoustu starých pecek dál, přičemž některé bylo možné pro východoevropana naživo slyšet snad úplně poprvé (např. Fly on the Windscreen).

David předváděl výkon, který bohužel nelze srovnávat s dřívějšími koncerty, to lze ale chápat vzhledem k jeho nedávné operaci a rychlému návratu na pódium. Pokud se na jeho projev podíváme jako na show člověka, který ještě nedávno ležel na operačním stole a chirurgové mu řezali do břicha, pak nelze než smeknout. Stále tančil, komunikoval s publikem, koncert si užíval, akorát piruetky nemotal tak rychle, jak jsme u něj zvyklí. Martin v tankistické kukle odehrál drtivé množství skladeb na kytaru, přičemž střídal snad na každou písničku jiný typ tohoto nástroje. Objevila se kytara s tělem ve tvaru pěticípé hvězdy nebo přísně obdélníková. Ta měla velice zajímavý zvuk a Martin na ni hrál při mé oblíbené skladbě Come Back, i když člověk se neubránil pocitu, jestli se tentokrát nemělo spíše zpívat Come Back Rain. Právě při této písni se znova roztrhla obloha a pořádný vydatný déšť vydržel až do konce koncertu.

Naopak největší tragéd byl tradičně Fletch, který se ani nesnažil předstírat, že hraje. Pokud zrovna neměl ruce nad hlavou, ve svém heroickém gestu, pak bylo vidět, že je má pouze svěšené na stehnou, jen tam tupě stál a zíral, a fanoušci se znova ptají, jestli by nebylo rozumnější vyměnit jej třeba za ty dva další hudebníky, kteří na pódiu dováděli. Bubeník za velkou soupravou včetně dvou kopáků se stylizovanými písmeny D a M rozhodně působil za plnohodnotného člena kapely a doprovodný klávesista také potěšil. Mimochodem, pokud by Fletch byl aspoň trochu hudebníkem, tak by přece jako člen kapely Martina při jeho baladách na piáno doprovázel on, ale takto to dělal přizvaný klávesista — hanba!

Živá produkce kapely včetně skloubení syntezátorů s živou kytarou a živými bicími kapele neskutečně svědčí. Potvrdily to i skladby z alba Sounds of the Universe, které jsem nedávno zkritizoval. V Bratislavě se mi líbily mnohem více, jejich živé provedení v aranžmá tvořeném napůl syntezátory a akustickými nástroji jim velmi prospělo. To je samozřejmě dobrá zpráva, mnohem horší by bylo, kdybych musel napsat, že ani koncertními provedeními těchto kousků jsem nebyl nijak unešen. Koncert jsem si nakonec užil celý, jako jediný slabý okamžik bych asi označil skladbu Little Soul, ke které jsem si cestu nenašel, ale z reakcí publika bych řekl, že to není můj ojedinělý postoj, ale právě naopak, asi většinové vnímání. No a samozřejmě bohužel na koncertu se částečně podepsal i již zmíněný déšť, který ani neumožňoval protagonistům příliš využít mola, asi by jim napršelo do mikrofonů a elektrických nástrojů, a tak se na něm Dave prošel jen jednou, při skladbě Peace. Také divákům déšť nedovolil dostat se do toho úplného varu, dokonce se ani pod pódiem nekonala tradiční sardinková mačkanice, ale dalo se komfortně stát a tančit. I tak ale koncert stál za to, byla to velice příjemná záležitost a nakonec se nabízí otázka, jestli přece jen neporušit tradici a 14. ledna příštího roku si koncert z tohoto turné v Praze ještě jednou zopakovat.

Je to samozřejmě i rychlejší, protože Pinďa ujede tuto vzdálenost za 2 hodiny a 10 minut, a tak i včetně tramvaje v Olomouci a metra v Praze jsem na místě dříve, než když bych jel autem. A to vůbec neuvažuji takové tradiční okolnosti jako zácpy a bouračky na dálnici nebo provoz v naší stověžaté matičce, to se pak ten rozdíl ještě zvětšuje.

V neposlední řadě je to i levnější. Bohužel ale pouze v případě, když to porovnávám s variantou, kdy jedu autem sám. Už při cestování ve dvou je Pendolino v přímých nákladech dražší než auto (samozřejmě stále lze uvažovat i o nepřímých nákladech, jako je výše uvedená skutečnost, že čas strávený za volantem lze využít smysluplněji). Existuje ještě varianta snížení komfortu a cestování nějakým jiným (levnějším) vlakem, ale bohužel v takovém případě se čas strávený na cestě prodlužuje a také se mi nechce vždy v obyčejném rychlíku za přítomnosti rusky hovořících spolucestujících vytahovat firemní notebook, který patří k luxusnějším a dražším modelům.

Svezení Pendolinem je rozhodně příjemné

Dnes jsem opět v Praze a zjistil jsem, že jsme místo do Holešovic dorazili na Hlavní nádraží. Asi půl roku jsem do Prahy vlakem nejel (autem naposledy minulý týden), a tak ani nevím, kdy změna proběhla. Mohl bych jásat, že to mám do pobočky o 3 zastávky metra blíž. Ale ve skutečnosti považuji změnu konečné za špatnou. Pendolino mělo nadále končit v Holešovicích. Ptáte se proč?

Někteří moji kolegové tento vlak využivali při opačné cestě. Například kolega obchodník, který sídlí v Chomutově, přijel autem do Holešovic, tam vůz nechal na odstavném parkovišti, a do Olomouce pak pokračoval právě Pendolinem. Teoreticky by mohl udělat to samé i v případě Hlavního nádraží. Jenže cena parkovného v obou lokalitách se liší tak zásadním způsobem, že nyní pokračuje do Olomouce autem. Ono zaparkovat u Hlaváku vyjde klidně i dráž než ten lístek Pendolinem do Olomouce. České dráhy tedy přemístěním ztratily zákazníky.

Tuším, že za přemístěním Pendolina na Hlavák je asi představa, že Holešovice nejsou nijak výstavním nádražím, a pro cestující, kteří právě vystoupili z exluzivního vlaku by mohlo být příjemnější být více v centru. Tedy ne, že by okolí Hlavního nádraží bylo zrovna vzhledné. A navíc hlavní hala tohoto nádraží nyní prochází rekonstrukcí, takže ani toto nijak reprezentativní prostor nyní není. Tak nevím. Rád bych věděl, jestli měly ČD nejakou studii, co přemístění konečné Pendolina v Praze přinese (předpokládám, že chtěli zvýšit počet cestujících) a jestli se tak i stalo.

Holt já, a nejen já, jsem raději jezdil Pinďou na Holešovice. Méně lidí, menší fronty, menší tlačenice. Teď budu jezdit na Hlavák, nic jiného mi nezbývá. Za hodinu a půl vyrážím nazpět do Olomouce.