Honza.info

V pondělí jsme si s kamarádkou udělali výlet do Bratislavy na koncert Depeche Mode, které kapela pořádá po vydání nejnovějšího alba Sounds of the Universe. Depešáci jsou skupina, která formovala mé dospívání, její nová alba jsou pro mě povinností a ani nedokážu vynechat koncert této kapely (i když nejsem blázen, který by musel těch koncertů vidět tuny, jeden z každého turné stačí). Už při minulém turné Touring the Angel jsem zvolil místo Prahy hlavní město bratrského státu, tedy Bratislavu, a vyplatilo se. Menší vzdálenost od mého domova (jen dvě hodiny autem namísto tří), dálnice v lepším stavu atd. Po této zkušenosti jsem se rozhodl jet na koncert do zahraničí i tentokrát.

Bohužel na pondělí byl hlášen přechod frontálního systému s vydatným deštěm. Předpověď jsme dobře znali a tak jsme se vybavili moderními nepromokavými bundami, které používáme spíše na turistiku. Sice jsme barevně nezapadali do davu, ale jelikož počasí naplnilo předpověď, byli jsme za takovou prozíravost nakonec vděční.

Nejdříve nás jako předkapela zahřála slovenská skupina Lavagance. Přiznám se, že jsem o této kapele předtím nikdy neslyšel, ale nevadí. Šlapalo jim to velice dobře a hlavní kytarysta, který vypadal výrazně mladší než zbytek kapely, si vystoupení před tak velkým publikem vyloženě užíval. Pochopitelně produkci rušili skupinky oddaných černých fanatiků, které po každé odehrané písničce skandovaly jméno hlavního interpreta večera, ale kdo se nenechal znechutit, mohl si užívat dobrého nářezu, při kterém hlavní zpěvák překvapil dokonce jakousi rockovou variací na slavný Moonwalk tanec Michaela Jacksona.

Na každém koncertu se z nějakého podivného důvodu za mnou ozývají hlasy, že lidé nevidí. Nechápu to, já vždy vidím velice dobře . Nechme to být. Již těsně po osmé nastoupili Depeche Mode, kteří asi nechtěli v horším počasí nechat publikum příliš dlouho čekat. Při začátku koncertu již sice nepršelo, ale temné mraky se valily po obloze a nevěstily nic dobrého. Koncert začal třemi skladbami z nejnovějšího alba kapely a poté pokračoval přes spoustu starých pecek dál, přičemž některé bylo možné pro východoevropana naživo slyšet snad úplně poprvé (např. Fly on the Windscreen).

David předváděl výkon, který bohužel nelze srovnávat s dřívějšími koncerty, to lze ale chápat vzhledem k jeho nedávné operaci a rychlému návratu na pódium. Pokud se na jeho projev podíváme jako na show člověka, který ještě nedávno ležel na operačním stole a chirurgové mu řezali do břicha, pak nelze než smeknout. Stále tančil, komunikoval s publikem, koncert si užíval, akorát piruetky nemotal tak rychle, jak jsme u něj zvyklí. Martin v tankistické kukle odehrál drtivé množství skladeb na kytaru, přičemž střídal snad na každou písničku jiný typ tohoto nástroje. Objevila se kytara s tělem ve tvaru pěticípé hvězdy nebo přísně obdélníková. Ta měla velice zajímavý zvuk a Martin na ni hrál při mé oblíbené skladbě Come Back, i když člověk se neubránil pocitu, jestli se tentokrát nemělo spíše zpívat Come Back Rain. Právě při této písni se znova roztrhla obloha a pořádný vydatný déšť vydržel až do konce koncertu.

Naopak největší tragéd byl tradičně Fletch, který se ani nesnažil předstírat, že hraje. Pokud zrovna neměl ruce nad hlavou, ve svém heroickém gestu, pak bylo vidět, že je má pouze svěšené na stehnou, jen tam tupě stál a zíral, a fanoušci se znova ptají, jestli by nebylo rozumnější vyměnit jej třeba za ty dva další hudebníky, kteří na pódiu dováděli. Bubeník za velkou soupravou včetně dvou kopáků se stylizovanými písmeny D a M rozhodně působil za plnohodnotného člena kapely a doprovodný klávesista také potěšil. Mimochodem, pokud by Fletch byl aspoň trochu hudebníkem, tak by přece jako člen kapely Martina při jeho baladách na piáno doprovázel on, ale takto to dělal přizvaný klávesista — hanba!

Živá produkce kapely včetně skloubení syntezátorů s živou kytarou a živými bicími kapele neskutečně svědčí. Potvrdily to i skladby z alba Sounds of the Universe, které jsem nedávno zkritizoval. V Bratislavě se mi líbily mnohem více, jejich živé provedení v aranžmá tvořeném napůl syntezátory a akustickými nástroji jim velmi prospělo. To je samozřejmě dobrá zpráva, mnohem horší by bylo, kdybych musel napsat, že ani koncertními provedeními těchto kousků jsem nebyl nijak unešen. Koncert jsem si nakonec užil celý, jako jediný slabý okamžik bych asi označil skladbu Little Soul, ke které jsem si cestu nenašel, ale z reakcí publika bych řekl, že to není můj ojedinělý postoj, ale právě naopak, asi většinové vnímání. No a samozřejmě bohužel na koncertu se částečně podepsal i již zmíněný déšť, který ani neumožňoval protagonistům příliš využít mola, asi by jim napršelo do mikrofonů a elektrických nástrojů, a tak se na něm Dave prošel jen jednou, při skladbě Peace. Také divákům déšť nedovolil dostat se do toho úplného varu, dokonce se ani pod pódiem nekonala tradiční sardinková mačkanice, ale dalo se komfortně stát a tančit. I tak ale koncert stál za to, byla to velice příjemná záležitost a nakonec se nabízí otázka, jestli přece jen neporušit tradici a 14. ledna příštího roku si koncert z tohoto turné v Praze ještě jednou zopakovat.